Režisér Viliam Dočolomanský: Každý z nás si bere politiku domů, skoro do ložnice

Český hrdina je o naší době, která je přeplněná informacemi, nezřídka zavádějícími. Šel byste někdy vy sám na návštěvu k dezinformátorům, lidem, kteří nepravdy šíří?

Šel, je to styl mé práce. Kvůli jiným projektům jsem dělal výzkumy na různých místech. Od Brazílie až po východní Slovensko. Pro mě není návštěva lidí z jiného sociálního, kulturního světa tak překvapivá zkušenost. Jen nevím, zda bych dokázal to, co novináři, kteří dezinformátory dlouhodobě sledují. Je to velmi psychicky náročné. Čelíte velké nenávisti, řešíte nepříjemné situace. Nevím, zda bych se opakovaně dokázal tomuhle všemu dobrovolně vystavovat.

Vaše tvorba je hodně spojená s aktuálními událostmi. Jak si vybíráte témata, která zpracujete? Sledujete tak důkladně třeba média?

Témata se ke mně většinou dostanou jinou cestou než z médií. Jen snad v případě představení Commander byla na počátku projektu jedna konkrétní novinová zpráva o dopadení teprve třináctiletého vůdce online neonacistické skupiny policií. V případě Českého hrdiny (nejbližší představení 17. a 18. 6. - pozn. red.) byla situace zcela jiná.

Vycházeli jsme z toho, co se děje kolem nás, v naší společnosti a jak se u toho mnozí z nás cítíme. Jak se nás podobné věci, jako jsou dezinformace a politický marketing, dotýkají, jak jsme proti nim částečně bezbranní.

V Českém hrdinovi vycházíte ze zkušeností novinářky, která oslovuje lidi šířící falešné zprávy. Jak byla pro projekt důležitá?

Zásadně. S Ivanou Svobodovou z Respektu jsme se začali scházet, abychom pochopili, co, proč a jak dělá. Bylo to vždy velmi spontánní.

Díky našim setkáním jsem si uvědomil, jak si každý z nás bere politiku domů, do obýváků, skoro do ložnice. Dobrovolně to pouštíme do svého soukromí víc, než jsme si ochotni připustit.

Pro představení jsou klíčové vedle tance, hudby i rekvizity, mimo jiné chleba a brambory. Jde o symboly ryzího češství?

Takhle bych to ani neřekl. Každá rekvizita dotváří choreografii a má více významů. V každém divákovi to pak rezonuje jinak. My jsme představení pojali jako satiru. Chtěli jsme, aby bylo „ostřejší“, abychom na to všechno nahlíželi ironicky, s nadhledem. Takže i to použití rekvizit k tomu směřuje.

Hrajete jej v Praze. V prostředí DOXu, které přitahuje členy „pražské kavárny“. Jak by podle vás představení přijali v krajích, kde lidé často dezinformátory volí?

Záleželo by zase jen a jen na konkrétním divákovi. Na veřejné generálce Českého hrdiny jsme byli až překvapení, jak představení může komunikovat i s diváky, kteří běžně na toto divadlo nechodí. Zaskočilo nás, jak dobře se v představení orientovali senioři.

Podle sebe, podle svého vnímání. Což je to, o co usilujeme. Nechceme nikomu vnucovat, co si má myslet. Snažíme se spíše sdílet určité emoce. Je to podobné jako s básní. Verše v ní čtete podle toho, co je uvnitř ve vás.

Český hrdina je pro běžného divadelního diváka velmi netradiční inscenace, zejména díky výrazné pohybové složce. Jak podobné představení vzniká?

Postupně, jako ostatně u většiny našich věcí. Nejdřív jsme se nechali vtáhnout tím, co Ivana Svobodová reálně zažila. Setkáte-li se totiž s podobným člověkem, ona se na vás přenesou ne pouze slova, ale vpustíte dovnitř i celou jeho zkušenost.

Pracujete s jednotlivými situacemi a rozvíjíte je dál do podoby pohybových a hudebních motivů. Objevují se klíčové detaily, které ukazují, kudy dál jít. Skládám je jeden za druhým, jako bych komponoval symfonii.

Důležité je si do toho příliš brzy takzvaně nekecat. Neříkat věty typu: má to být takhle a takhle. Náš celek se rodí z přeskupování fragmentů, motivů. Nejvíc mě na podobném postupu baví, že dopředu není nic dané.

Vydržíte do procesu nekecat i jako režisér?

Ano, ono je to vážně důležité. Stejně tak je důležité, že každý do představení vkládá kus ze sebe. Nakonec přichází pro všechny „překvapení“: hotová inscenace.

Z procesu spontánních příprav může vzniknout i chaos. Jak vypadají zkoušky?

Tohle máme již vypilované. Hodně improvizací si během příprav nahráváme na video. Když něco zajímavého spontánně vznikne, dokážeme se k tomu poměrně rychle vrátit. Vlastně lovíme to, co by jinak bylo neopakovatelné.

Pak to fixujeme a rozvíjíme dál. Inscenace tak postupně dostává přesnější a přesnější obrysy. Tento styl práce nás všechny učí být přítomný a vnímavý k tomu, co se děje tady a teď. Nikdo v našem souboru není jen interpret, je spoluautorem představení.

Vaší doménou jsou autorská taneční představení. Vystudoval jste ale divadelní režii. Proč jste nezůstal u klasiky?

Protože jsem odjakživa miloval hudbu. Ještě předtím, než jsem šel na činoherní režii, jsem skládal hudbu a měl jsem se stát koncertním pianistou.

Na střední jsem vedl pohybové divadlo. U studia činohry jsem měl dilema, jestli divadlo, nebo hudba. A opětovně mě lákala práce s pohybem. To všechno ovlivnilo moji cestu. A tak vznikl soubor Farma v jeskyni. Je to vlastně hudba v pohybu, hudba přetavená do divadla.

A klasické divadlo jste někdy profesně dělal?

Ano, když jsem vysokou dokončil, dělal jsem v několika zajímavých divadlech, s dobrými herci, atraktivní tituly. Ovšem něco mi chybělo. Nebylo to „ono“ . Hledal jsem divadlo, které nelimitují slova a běžné porozumění.

Tak vznikla Farma v jeskyni. No a teď paradoxně děláme aktuální témata, založená na informacích. O takových tématech se většinou jen plká. Až když se to dostane do pohybu, do těla, tak je to pak už jiné - už je to lidská zkušenost, která je zážitkem, ne jen pouhou informací.

Proč to tak je?

Informací, které se na nás valí, je hodně. Někdy proto už další v hlavě předem blokujeme. Nechceme je vnímat. Nebo máme nějaký předem daný názor. Případně už všechno „víme“. Naopak u pohybu, hudby je to jinak. Tahle kombinace nabízí hlubší způsob komunikace, která se navíc z našich životů vytrácí.

Vaše představení dokázala uspět ve světě. Získala četné odborné ceny. Jak jsou vnímána venku?

Témata, kterým se věnujeme, jsou univerzální. To je podle mě i důvod, proč dokážou uspět mimo Česko, Slovensko. Jazyk emoce přetavené do pohybu a hudby komunikuje i mimo kulturní omezení. Osloví diváky v Koreji, stejně tak jako ty v Jižní Americe, kde žijí v jiných kulturních vzorcích.

Na druhou stranu, Český hrdina je hodně český a slovenský. Bude zajímavé pozorovat, jak představení budou vnímat zahraniční diváci. Možná nějaké vrstvy v inscenaci, hlavně ty ironické, ani nepochopí.

Mluvíte o divácích. Jak vypadá ten váš typický?

Je různého věku, sociální skupiny, kultury. Ale jedna věc je všechny spojuje: citlivost. Náš divák rád čte pod tím, co vidí. Nechce to na podnose. Baví ho číst situace, stejně tak jak je luštíme v životě… třeba když si někam sedneme a pozorujeme lidi kolem, co mluví neznámou řečí.

Často jim líp porozumíme i právě proto, že nevnímáme jen slova, ale soustředíme se na jiné věci. Hrajeme však pro všechny diváky. I pro ty, kteří dopředu chtějí vědět, jaké téma to bude, i pro ty, kteří to naopak chtějí jen nechat na sebe působit, aniž by cokoliv dopředu zjišťovali.

Do které skupiny patříte vy?

Do druhé.

Vaše Farma v jeskyni funguje více než dvacet let. Kolik lidí živí?

Pohybuje se v ní zhruba třicet lidí - od performerů, inscenačních umělců, managementu, techniků atd… Performeři opakovaně účinkují ve vícero inscenacích, vracejí se a tráví ve spolupráci s námi hodně času. Nejsou však zatím v kontinuálním angažmá, což bychom rádi změnili, protože se formuje velmi silný mladý umělecký kolektiv.

A ještě nezbytná otázka, kterou dostáváte asi často. Jmenujete se Dočolomanský…

... a já vám odpovím jako všem před vámi. Michal Dočolomanský byl můj strýc, bratr mého táty. Měli jsme se velmi rádi. Troufnu si říci, že jsme byli kamarádi. Dokonce viděl mé absolventské představení v Brně.

Dočolomanští vůbec byli a jsou skvělá rodina, velmi umělecky nadaná. Já jsem z nich asi nejmíň mainstreamový.