Režisér Petr Forman: Od lidí jsem chtěl, aby se z nich opravdu na chvilku stali ptáci

Co vás na Ptačím sněmu tak nadchlo, že jste se rozhodl z něj udělat představení?

Před čtyřmi lety jsme začali hledat titul pro nové představení. A hledali jsme titul, který bude rozmanitý i obrazem, protože náš svět je často plný obrazů. V představení Muž dvojhvězdy, které jsme uváděli v Českém Krumlově, i v představení Deadtown jsme kombinovali velký obraz s jevištěm.

Na Ptačím sněmu se mi líbilo, že ptáci putují světem, a uměl jsem si představit, že jsme schopni nejen díky animaci toho pohybu docílit.

Je to krásný a velmi bohatý příběh. Kdo zná naši práci, ví, že se hodně opíráme o atmosféru, o obrazy a méně pracujeme s textem. Ale tady se mu vyhnout nedalo, takže text bude. A samozřejmě zase nás to inspirovalo ke scénám, které jsou opřené o obraz a větší část představení i o pohyb obrazu a o přesouvání ptáků světem.

Je to svět, který je pro mě inspirativní možná i tím, že je to svět ptáků, přestože samozřejmě zastupují nějaké lidské charaktery.

Je pro vás inspirativní ptačí volnost?

Spíš bych řekl, že je inspirativní, pokud bych mluvil o našem příběhu, že se nechají strhnout hlavním hrdinou a vydají se hledat nového krále. Projdou dlouhou cestou, fyzicky náročnou, se všemi útrapami. Ale nakonec musí zjistit, že člověk, nebo tedy pták, se má obracet sám k sobě, a ne hledat pomoc nějakých králů a vůdců. Musejí si prostě najít cestu sami k sobě.

To je příznačné i pro dnešní dobu.

Možná proto jsme se k tomu tématu uchýlili. I když to samotné dílo je opravdu velmi obsáhlé, myslím, že do češtiny ani nebylo nikdy přeložené. Skládá se z množství příběhů.

Čerpáme hodně z diplomové práce jedné studentky, která se do něj hodně ponořila a pomohla nám odhalit význam jednotlivých příběhů. My jsme si vybrali některé z nich a snažíme se je nějak odprezentovat.

Marek Zelinka bude jedním z herců a tanečníků v novém představení Ptačí sněm.

Váš soubor je mezinárodní. Kde jste tanečníky a herce našel?

Nehledal jsem vyloženě tanečníky, ale došlo mi, že to budou muset být lidé, kteří mají schopnost prostě pracovat s tělem. To jsou samozřejmě především tanečníci. Obrátil jsem se na svého kamaráda Miňo Hericha, který léta tancuje ve světě a je opravdu špičkovým tanečníkem, a poprosil jsem ho, aby polovinu party někde našel.

Druhou polovinu jsme dali dohromady z lidí, které známe. Důraz na kvalitu jsme měli velký a Miňo přivedl lidi, kteří mají obrovskou zkušenost, pracovali s velkými choreografy, na nejvyšší úrovni.

Ptačí sněm tedy bude více taneční?

V představení hodně pracujeme s pohybem. Ale ono to k tomu prostě sedí. Nechtěl jsem, aby tam někdo stál a rukama dělal, že mává křídly. Chtěl jsem, aby se z nich opravdu na chvilku stali ptáci. A už před dvěma lety, když jsme se poprvé sešli a začali na Ptačím sněmu pracovat, byla vidět jejich obrovská zkušenost. Tancovali a pohybovali se na zkušebně jen v tričkách a teplácích, ale bylo nádherné se na ně dívat. Sledovat, jak se z nich ptáci postupně stávají.

Navíc jsou schopni pracovat v partě. Ptáci totiž letí ve skupině. Každý je sice jiný, ale jsou na sebe hodně napojení, v určitých chvílích ještě víc, protože ztrácejí síly a musí si navzájem pomáhat. Bylo strhující vidět, jak lidé, kteří mají zkušenost, jsou schopni pracovat v kolektivu.

Jak jsou na sebe napojeni a s jak silným a vzájemným respektem spolu pracují. Říkám to jen proto, že to není úplně běžné. V hereckém, tanečním, baletním nebo operním světě, máte fantastické hráče. Říká se jim sólisté, protože jimi jsou. To je v pořádku.

Ale já jsem si přál mít tu letku nebo jak to říct. A tady to hned při prvních zkouškách zafungovalo. Oni jsou také skvělí sólisté, tanečníci a herci, ale bylo vidět, že jsou schopni se na sebe napojit. Přestože jsou každý jiný a každý reprezentuje jiného ptáka.

Taky se mi líbí, že stejně jako ptáci jsou různí, mají různé hlasy a jinak vypadají, i lidé jsou z různých konců světa. Hraje u nás Francouz, Ital, Francouzka, Američan, Slováci a Češi. Každého jsem také nechal mluvit jeho jazykem, protože se mi líbí, že tam zazní ta různost.

Zkoušíte intenzivně i o sobotách, nedělích, od rána do večera.

Zkoušíme šest dní v týdnu. Měl bych rád víc volna, ale je to prostě těžké. Premiéra se blíží. Je spousta práce i na stanu. Jde o nový prostor a to je také velký proces.

Nechali jste si udělat nový stan. Už tady zůstane?

Jen po dobu, co budeme hrát Ptačí sněm v Praze. Pak bude cestovat. Je obrovský a je těžké ho vozit. Vozí ho pět kamionů, jenom podlaha váží padesát dva tun. Ona totiž drží celý prostor stanu, který nemá žádný nosný sloup.

Kdybychom měli sloupy, jako jsou ve velkých stanech, které podpírají střechu, tak by všude byl nějaký stín. My jsme chtěli prázdný prostor. Tím se stalo, že jeho díly a podlaha opravdu velkých rozměrů jsou těžké, ale celé to je udělané tak, aby se to dalo složit, protože chceme s Ptačím sněmem cestovat.

Až skončíme v Praze, rozmontujeme ho, složíme, naložíme na pět kamionů a odvezeme do Dánska. Na jaře začneme putovat po Francii, pak bychom se měli přesunout do Belgie a na podzim do Itálie.

Myslela jsem, jestli tady nový stan nezůstane pro Festival Aréna, který pořádáte na jaře.

Na Festival Aréna se vrátí, ale až v roce 2026.

Až objedete Evropu.

Trošku Evropy. Doufám, jedno turné už je domluvené.

Kdy přesně bude premiéra Ptačího sněmu?

Pětadvacátého září. Už je to za pár dní a odehrajeme osmnáct představení do konce října. Pak odjedeme do Dánska na takový menší festival, kde hrajeme asi čtyři dny. Což je trochu extrém, protože většinou se snažíme na místě zůstat alespoň týden. A pak začneme hrát až v březnu v Senartu u Paříže.