Ředitel Opery ND Per Boye Hansen: Vždy jsem měl zájem objevovat díla, která nám zůstala skryta

Co cítíte, když se ohlédnete? Co se splnilo a u čeho máte pocit, že to nebylo až tak dokonalé?

Myslím, že to byla mimořádná cesta. Byli jsme schopni udělat mnohem více, než jsme očekávali. A pro mě osobně bylo velmi zajímavé se ponořit do tohoto období a studovat hudbu napsanou skladateli, kteří byli perzekvováni, někteří dokonce zavražděni nacisty.

Nevěděl jsem, že tito skladatelé měli v Praze tak silnou pozici, zejména díky tomu, že jejich hudbu uváděl ředitel opery Nového německého divadla Alexander Zemlinsky, který byl sám skladatelem a byl také Žid…

Pro mě to bylo velkou odměnou a myslím, že jsme také poskytli publiku zkušenost, která byla velmi dlouho skoro úplně skrytá.

Samozřejmě jsme na počátku byli zasaženi pandemií, což bylo velmi nešťastné, na druhou stranu jsme měli možnost použít grant určený na tento projekt k pořádání koncertů, které se streamovaly. Udrželo to naše orchestry a některé naše zaměstnance během covidu v pracovním nasazení. Taky jsme mohli připravovat inscenace, které se uvedly po covidu. Všichni jsme udělali víc, než jsem očekával.

Když jste nastupoval do role ředitele, říkal jste, že se chcete také koncentrovat na Zemlinského. Ale Musica non grata měla mnohem širší záběr.

Hodně toho bylo se Zemlinským spojeno, byl ředitelem od roku 1911 až do roku 1927, dokonce i po svém odchodu z Prahy se sem stále vracel dirigovat jak do Nového německého divadla, tak do Národního divadla, takže byl mimořádně důležitou postavou v celém projektu Musiky non grata.

Byly tu i osobní vazby, jeho sestra se provdala za Arnolda Schönberga, takže tato vazba byla velmi silná. V Novém německém divadle působil i Viktor Ullman jako sbormistr a kapelník. Hodně skladatelů bylo s Novým německým divadlem spojeno a působily na ně impulsy od Zemlinského.

Ale Erwin Schulhoff už stál o kus dál.

Nebyl přímo spojen s Novým německým divadlem, ale byl nesporně velmi důležitou postavou ve třicátých letech v první Československé republice. Představoval mimořádný zjev mezi skladateli, byl tak inovativní, plný radosti z experimentu.

Když jsem objevil jeho operu Plameny, ta skladba mě nadchla. Nebyl jsem si jist, jestli ji lze vůbec uvést, protože je tak zvláštní, ale naštěstí jsme našli režiséra Calixta Bieita, který z ní byl taky nadšený, nakonec to byl jeden z vrcholů programu.

Reakce na některé inscenace byly smíšené. Jaké to bylo, číst, že Vzdálený zvuk nebo Šaty dělají člověka neprošly sítem času?

Musíme počítat s tím, že recenze jsou různé. Když lidé něco kritizují, tak je to také určitý pohled, který by měl být veřejnosti znám. Celková odezva ale byla u Musiky non grata extrémně pozitivní, měli jsme hodně fantastických recenzí v mezinárodním tisku, přijelo hodně zahraničních kritiků z celé Evropy i mimo ni, aby zhlédli naše produkce, takže Musica non grata přidala Operu Národního divadla na mezinárodní mapu.

Některá díla byla málo známá. Nahrávali jste inscenace?

Nahráli jsme naprostou většinu produkcí. Jak nahrávky použijeme, ještě není rozhodnuté, ale připravujeme film, který bude shrnutím Musiky non grata, a v něm některé použijeme.

Schönbergovo Očekávání nebo Plameny a také Šaty dělají člověka jsou produkce, které máme k dispozici. Musím ještě posoudit kvalitu záznamu a podívat se, jak je budeme moci v budoucnu použít.

Takže lidé mají šanci slyšet Plameny. Protože ty asi nebudeme často vídat na scéně…

Kdo ví, ale je to tak dobrá opera, že bych se divil, kdyby ji nenastudoval nějaký další operní dům. Plameny byly úspěšné a myslím, že jsou také velmi zábavné. Jsou obtížně produkovatelné, protože kladou na sólisty velké požadavky a musíte mít k dispozici třeba jazzovou kapelu.

Právě Plameny byly ale možná jedním z objevů, který jsme udělali, doufám, že budou žít dál.

Jaké to je, uvádět díla v Terezíně, ve městě, o kterém Hitler lživě tvrdil, že ho věnoval Židům?

Když víte, co se tam odehrálo, tak nemůžete přijet do Terezína, aniž by vás to nezasáhlo – tragédie a taky to množství lží. Jde o velmi podstatnou součást naší historie, i když negativní, ale je velmi důležité udržet tyto vzpomínky naživu.

Proto jsme v Terezíně založili letní hudební akademii, kam zveme německé hudebníky spolu s těmi českými, abychom i dnes připomněli mladým lidem význam toho, co se tam stalo. Je to místo ohromné kreativity, důležitých impulsů nejen ve výtvarném umění, ale také v hudbě. Jsem proto šťastný, že Hudební akademie Terezín bude pokračovat. Spolupracujeme na tom s drážďanským hudebním festivalem Dresdner Musikfestspiele.

Zaměřit se na umělce, kteří byli perzekvováni nacisty, pro nás bylo důležité. Naším přáním ale je neukazovat jen jejich tragický osud, protože jejich hudba rozhodně není tragická. Mnoho těchto skladeb je plných radosti, plných humoru a také experimentování. Chceme tyto autory prezentovat jako velmi aktivní a inovativní.

Je krásné něco otevřít, ale nemělo by to být tak, že se jen něco otevře a za rok se na to zapomene.

S ničím nemohu více souhlasit. Udělali jsme zkušenost s kvalitou a hodnotou tvorby těchto skladatelů, která je nesmírně vysoká. A já jsem si jist, že tu s námi na dlouhou dobu zůstanou, a to nejen v Praze.

Myslíte si, že budete nějak pokračovat v Musice non grata, protože otázka perzekvovaných skladatelů a hudebníků není jen problémem třetí říše? Někteří hudebníci bylo perzekvováni i v dobách komunismu. Mohli byste jít tímto směrem?

Je velmi zajímavé, že to zmiňujete. Ve svém životě ředitele opery jsem měl vždy zájem objevovat díla, která nám zůstala z nějakých důvodů skryta. I v baroku je tolik fantastických oper, které těžko uslyšíte.

A byli tu i další skladatelé trpící útlakem a jsem na ně zvědavý, protože nemám tak velké povědomí například o tom, co bylo v této zemi složeno v dobách komunismu. Je to něco, do čeho bych měl víc proniknout.

Loni jsme uvedli Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, což je asi jeho nejdůležitější opera, v této sezoně také poprvé uvedeme v České republice Ligetiho operu Le Grand Macabre. György Ligeti je maďarský skladatel, který žil dlouho v exilu.

Jste tu pět let. Co jste se tu naučil? Co vám přinesla práce v České republice?

Když jsem přijel, myslel jsem si, že něco vím o české hudbě, ale velmi brzy jsem zjistil, že znám jen velmi málo. Objevování české tradice mi bylo velkou odměnou.

Většina Čechů je nějak propojena s hudbou, Smetana a Dvořák jsou součástí vaší identity, což je velký závazek. A máme tu i další tradici, například mozartovskou, která je v Praze velmi silná.

Existuje nějaké dílo, které jste neznal a chytlo vás?

Nikdy jsem neslyšel o Armidě, která byla uvedena loni. To je tak fantastická hudba. Smetana a Dvořák nebyli nejlepší ve výběru libretistů, jejich příběhy je občas složité následovat, ale Smetanův Dalibor a Dvořákova Armida jsou velká díla.

A stejně tak Smetanova Libuše, což je hudba, kterou jsem předtím neznal, a nyní si ji rád zajdu poslechnout, i když po divadelní stránce není na úrovni Rusalky nebo Prodané nevěsty.