RECENZE: Vyprávění o velkém ptačím putování

Usazení diváků sebere čtvrthodinu z osmdesátiminutové stopáže. Poté hlas anonymního herce z nahrávky odvypráví tři příběhy o svévolném počínání králů vůči poddaným.

Sedm zástupců ptačího lidu se vydává hledat jediného spravedlivého krále, který žije daleko za horami a cesta k němu je plná odříkání a nebezpečí. Jejich cestu provází opět vyprávění a pohybová show aktérů představujících letící ptáky máváním perutí ve tvaru obřích vějířů.

Ptáci na scéně víří, mizí a opět se vynořují z obrazu vytvářeného obří projekcí. Diváci se s nimi tak proletí nad vodou, nad horami i nad soptícím vulkánem. Jenže tohle dnes svede virtuální realita v dětských zábavních parcích, byť ne v takto velkém formátu.

Obrazy se opakují a finální putování sedmi nebezpečnými údolími se opět odvypráví. Po celou dobu zní z nahrávky tu minimalistická, tu přeslazeně mystická hudba.

Na Formany, kteří v minulosti mnohokrát prokázali svou divadelní invencí, hravost a smysl pro živé groteskní jevištní dění, působí ptačí putování sterilně a stereotypně, místo divadla se vypráví.

Příliš nepomůže ani občasné zavítání ptáků mezi diváky. I to totiž postrádá nápaditost a nijak se tu nepracuje s požadovanou proměnou obecenstva v ptáky.

Diváci si tak kromě papírových masek odnesou dojem zejména z barvitých kostýmů a pohybu aktérů. Méně ze sdělovaných mouder, jež pro svou povšechnost neutkví v paměti. A pointa o tom, kde hledat onoho spravedlivého krále, také moc nepřekvapí.

Ptačí sněm zaujme snad diváky, kteří od bratří Formanů neviděli jiné, zdařilejší produkce. V Praze je k vidění do 10. listopadu, pak se vydá na cesty po Evropě.