RECENZE: Vinohradskou Hanu nesou výkony hereček

Hana je silným příběhem ženy, která trpí pocitem viny za to, že nosí smrt svým blízkým. Má pro to pádné důkazy jak ze své minulosti, tak i současnosti. Román zahrnuje léta 1933–63, tedy čas pohnutých společenských změn včetně židovského holocaustu.

Mornštajnová splétá osudy postav v několika časových rovinách. Fakta odkrývá postupně a čtenářům nechává prostor k tvůrčí spolupráci. Ačkoli dějiny tu hrají svou roli, próza je přitažlivá právě tím, že velké dějiny rozpouští do intimních osudů postav.

Vinohradská inscenace tuto kvalitu do značné míry oslabuje. A to tím, že historické události staví do popředí, i prozrazením Haniny poslední viny hned zpočátku, což Mornštajnová nechává moudře až daleko později.

Příběh Hany a její neteře Miry se tak odvíjí dosti předvídatelným způsobem, přičemž vložené historické exkurzy působí popisně, stejně jako obří sochy Stalina a Masaryka, symboly srpu a kladiva, hákového kříže či úvodní agitační píseň mládežníků.

Z komorní psychologické kresby se tak stala další velkoformátová scénická freska, jaké vinohradský soubor v posledních letech produkuje napříč epochami.

Výpověď vinohradské Hany nesou na bedrech především kvalitní ženské herecké výkony. Andrea Elsnerová modeluje Hanu ve dvou dokonale odlišených životních etapách jako dychtivou a důvěřivou dívku plnou snů a představ o životě a psychicky i fyzicky zlomenou bytost uzavřenou ve světě mučivých vzpomínek.

Obě podoby má Elsnerová vypracované do detailů v pohybu, mimice i mluvě a propojuje je účinně v celistvou a uvěřitelnou postavu.

Výborná je i Tereza Císařová jako Mira, kterou citlivě vede od dětských let až k dospělosti, kdy přináší Haně konečné smíření. Škoda jen, že často dění kolem sebe jen nečinně přihlíží. Kromě obou hlavních rolí je třeba ocenit i Zuzanou Vejvodovou v citlivě utvářené postavě Haniny sestry Rosy a Andreu Černou v roli jejich matky Elsy.