RECENZE: Verdiho Otello jako triumf zla

Čičvák se svým týmem zasadil Shakespearův příběh do univerzálního bezčasí, kostýmní všehochuť sahá od historizujících prvků až k současným módním kreacím. Vše se odehrává na téměř prázdné scéně s mohutnými vraty před pozadím s mořskou hladinou.

Na dramatismu inscenace se podílí svícení i hojné ohně. Inscenace má dobrý spád, který ale režisér zahodí před posledním obrazem předlouhou přestavbou, přitom celkem zbytečného torza lodi.

Inscenace ukazuje schopnost zla ovládnout a zničit člověka. Otello se mění z něžného milence v krutého tyrana a z hrdého vojevůdce v lidskou trosku. Nitky osudu má v rukou Jago coby ztělesněné zlo, Otello i Desdemona jsou jen bezmocnými oběťmi jeho intriky.

Síla Čičvákovy režie je v dobře vystavěném jednání protagonistů, slabina v popisných symbolech, jako jsou Desdemoniny bílé lilie, baletka coby obecné zlo či poletující papírové kapesníky.

Státní opera získala pro ústřední trojici vynikající obsazení mladými pěvci z východu. Ukrajinec Denys Pivnickij má krásný nosný tenor s jistými výškami a pro Otella i sugestivní zjev a energii.

Inscenaci dominuje Jago polského barytonisty Mikołaje Zalasińského, který je schopen herecky i pěvecky dokonale vyjádřit esenci ničivého zla.

Vynikající je i moldavská sopranistka Olga Busuioc jako Desdemona, nadchla zejména lyrickou písní o jívě přednesenou v dechberoucím křehkém a procítěném pianissimu.

Andrij Jurkevyč staví Otella v organickém dialogu pěvců s Verdiho dramaticky budovaným orchestrálním proudem a v působivých dynamických a výrazových plochách a kontrastech.

Nový Otello má tak zejména díky hudebním a pěveckým kvalitám inscenace šanci na dlouhý jevištní život a přízeň diváků.