RECENZE: V Dejvicích ožili zapomenutí Krkavci

Realista Becque zobrazil ve svém sociálně-rodinném dramatu svět, který citové vztahy nelítostně přepočítává na peníze, a ti, kdo se neorientují v jeho praktikách, nemají sebemenší šanci.

Matka se třemi dospělými dcerami jsou po smrti otce-podnikatele vzhledem ke své finanční negramotnosti odsouzeny přihlížet tomu, jak se o jejich jmění dělí rodinný advokát a otcův společník. A zároveň s tím postupuje i jejich společenský pád.

Režisér Jan Frič se svým týmem objevil v Krkavcích nejen to, že i dnes se řada lidí těžce orientuje ve finančních záležitostech a končí tak v dluhové pasti, ale i střípky humoru a hlavně divadelnost, kterou zúročil ve zcizujících postupech.

Celé první dějství se tak odehrává jako projekce slovenské televizní inscenace Krkavců z osmdesátých let, jež je dabována během mejdanu, který dění na plátně shazuje. Pak už nastupují postavy v současných kostýmech.

Vše se odehrává ve strohém prostoru, který evokuje cosi mezi jevištěm, krematoriem a rodinným karem. Hltají se tu chlebíčky a muži zahrnují ženy stohy květin jako formálními odpustky svého cynického konání. Scéna nasvícením mění barvy a protíná ji znepokojující ostře fialový paprsek.

Frič pracuje s herci úsporným, ale velmi účinným způsobem, dialog prezentuje skrze chladně neosobní intonaci přes mikroporty.

Paní Vigneronová Kláry Melíškové a Antonie Martinec Formanová, Anna Fialová a Veronika Lazorčáková v rolích jejích dcer tu nejsou jen politováníhodnými oběťmi, ale i spoluviníky svého úpadku.

A Teissier (Ivan Trojan) či Bourdon (Tomáš Jeřábek) se mění z pouhých krkavců na aktéry umně provozované hry.

Krkavci jsou zážitkem z dokonalého herectví i čistého tvaru. Pro diváky možná nebudou snadným soustem, ale rozhodně jsou návratem k nejlepším hodnotám dejvického souboru.