RECENZE: Terezka jako poselství lásky

Nyní ji nastudoval režisér Radovan Lipus s herci Divadla na Vinohradech, nikoli však na scéně, ale v klášterním kostele svatých Šimona a Judy.

Lagronová hru sice pojala jako životopisnou črtu, ale více než dramatem je lyrickou básní o hloubce a podstatě duchovního prožitku víry, již autorka se svou hrdinkou sdílí. Text postrádá koncentrovaný děj i propracované postavy, vše tu slouží k ilustraci Terezčiny víry, dané jí už v dětském věku. Ani Terezka se jako postava příliš nevyvíjí. I v klášteře zůstává stále oním nepraktickým dítětem hlásajícím víru v podobě čisté lásky.

Největším ziskem Terezky je obsazení čerstvé absolventy DAMU Karolíny Knězů do titulní role. Hereckou autenticitou zaujala již při svém vinohradském debutu jako Naďa Jiroušková v Dannym Smiřickém. V Terezce je dokonalým ztělesněním čistoty, dětské horoucí bezprostřednosti a lásky. Neboť její postava nese celým představením poselství lásky, nejen té k Bohu, ale i té, již si lze odnést jako životní hodnotu i mimo zdi kláštera.

Zasazení inscenace do kostela sv. Šimona a Judy se navenek jeví jako logické, ale ve skutečnosti se jeho barokní okázalost silně střetává s tématy čistoty, pokory a chudoby hlásané hrou. A s autentickým prostředím chrámu neladí příliš ani divadelní dekorace včetně umělých růží a vzhledem k blízkému kontaktu s publikem občas přeexponované herectví.

Když Terezka hlásající prostotu a vnitřní lásku vylézá v závěru na zlatem zdobený oltář, působí to až nepříjemně stylizovaně. Hře založené na slovu a emoci by paradoxně slušel mnohem méně okázalý prostor podporující její prostotu.