RECENZE: Šarlatán jako pestrý žánrový obrázek

Jediná dokončená opera staršího bratra herce Huga Haase měla premiéru v Brně v roce 1938. O tři roky později byl Haas deportován do Terezína a v říjnu 1944 byl spolu s řadou dalších židovských umělců zavražděn v plynové komoře v Osvětimi.

Inspiraci k Šarlatánovi našel Haas v románu německého spisovatele Josefa Wincklera o životě barokního kočovného lékaře Eisenbarta. Libreto si napsal sám a z Eisenbarta učinil po vzoru středověké české hry o mastičkáři doktora Pustrpalka.

Sedm obrazů zpodobňuje jeho putování po tržištích, pověst zázračného lékaře i vztah ke krásné Amarantě, pronásledované žárlivým manželem Jochimem v převleku za mnicha. Libreto oplývá množstvím postav, z hlediska jejich vedení i logiky příběhu je ale dosti nesourodé.

Po hudební stránce je Haasova opera velmi pestrá. Slyšíme v ní názvuky různých hudebních epoch a stylů, od lidových popěvků až po baroko.

Svým melodickým charakterem má blízko k Bohuslavu Martinů, úsečným dramatismem a prací se zpěvními party zase k Haasovu učiteli Leoši Janáčkovi či německé skladatelské škole.

Rozkročenost opery mezi groteskní komedií a temnější stránkou příběhu se zcela nedaří překlenout ani inscenaci. Režisér Ondřej Havelka rozvíjí na scéně pestrobarevnou podívanou s akčními sborovými scénami, ale kým je vlastně Haasův Pustrpalk v pěvecky i herecky jistém podání barytonisty Pavola Kubáně, se diváci moc nedozvědí.

V jedné z projekcí na oponu akcentuje režisér téma Pustrpalkova svědomí za vraždu Jochima, jež ho vede až tragickému konci.

Havelkův Šarlatán je žánrovým obrázkem s vypracovanými mikrosituacemi a výtvarnou působivostí, celku ovšem schází čitelnější výklad díla.

Orchestr, sbor i množství účinkujících pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera odvedli velký kus práce na náročných partech Haasova Šarlatána. Podle nadšeného ohlasu premiéry má opera i inscenace přes své problémy u ostravského publika šanci na úspěch.