RECENZE: Rusalka utopená v hlubině symbolů

Rusalka je dílem režisérů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského (SKUTR) a dirigenta Tomáše Netopila, který se do Národního divadla vrací po dvanácti letech. Jeho přístup ke Dvořákově partituře svědčí o poučenosti a detailní práci s orchestrem, jemuž dává dostatečný prostor zaznít v barevném symfonickém zvuku a velkých dynamických kontrastech, i když na první premiéře se orchestr nevyvaroval dílčích chyb.

Netopil citlivě respektuje pěvce, nicméně jim připravil těžkou úlohu volbou místy až extrémně pomalých temp.

Představitelé hlavních rolí – s výjimkou titulní – se v postavách Dvořákovy opery objevují na jevišti ND poprvé. Není to ale bohužel žádoucí přehlídka pěveckých osobností, jež by svými výkony oslnily.

Ukrajinský tenorista Michajlo Malfij zpíval na premiéře Prince tvrdě a vůči Dvořákově kantiléně a frázování necitlivě. A již od druhého dějství jeho hlas pozbyl na síle, takže je otázka, proč byl do této role na první scéně vůbec obsazen.

Totéž lze říci i o výkonu Lucie Hilscherové, která Ježibabu zpívala rozvibrovaným hlasem bez výrazu, a stejně jako Malfij roli Prince nedokázala ani ona dodat postavě jevištní charisma.

Tím naopak oplýval slovenský pěvec Peter Kellner v mužně pojatém Vodníkovi ovinutém patřičným počtem okouzlených žínek, nicméně jeho krásně znějící baryton postrádá pro Vodníka patřičnou barvu i hloubku. Cizí kněžnu ztvárnila v pěvecky solidní a zjevem atraktivní podobě Ester Pavlů.

Potěšilo i dobře sezpívané trio lesních žínek Yuikiko Kinjo, Aleny Grach a Alžběty Vomáčkové.

Pěvecky i herecky vyniklo ale nakonec nejvíc duo okrajových, v této inscenaci ovšem důležitých postav Kuchtíka a Hajného v podání Arnheiður Eiríksdóttir a Jiřího Hájka.

Titulní roli na první premiéře ztvárnila Kateřina Kněžíková (alternuje Alžběta Poláčková). Její Rusalka oplývá kantilénou a něhou v lyrických polohách, méně přesvědčivá je už v těch dramatičtějších (Ó marno to je), kde její projev zaniká a ztrácí i na srozumitelnosti zpívaného slova. Vytvořila ale přesvědčivou a dojemnou postavu v režii, jež na ni klade opravdu velké nároky.

Rusalka režijního dua SKUTR má blízko k předchozí Heřmanově inscenaci co do obrazového pojetí Kvapilovy a Dvořákovy symbolistní pohádky.

Výtvarně působivá scéna šedého sálu s množstvím lamp a spíše jen tušenou kresbou lesa na stěnách evokuje dobře jak jezero, tak i zámek. Ostatně prostředí se mění podle toho, jak je vnímají samy postavy, především Rusalka. Její pohled na nelítostný a zrádný lidský svět modeluje zámecké prostředí s určujícími stand-upy přituplého a xenofobního Kuchtíka a Hajného.

V posledním dějství se pak oba světy prolnou, když na pomyslném břehu jezera usedají všechny postavy příběhu jako diváci voyeursky přihlížející Rusalčinu žalu.

Režijní koncepce sleduje řadu zajímavých témat, ale je zatěžkaná až přílišným množstvím symbolů, s nimiž tvůrci pracují ne vždy čitelným i dramaticky účinným způsobem.

Dobře využitá je symbolika Rusalčina pláště, ale třeba mechanické spuštění tylové opony mezi prvním sblížením Rusalky a Prince působí rušivě a vůči situaci necitlivě.

Stejně tak i Rusalčino dekorativní usazení v pohybujícím se dřevěném domečku v posledním dějství není než výtvarným gestem bez propojení s tématem. A takových pouze ornamentálních momentů je v inscenací víc než dost.

Průběžné baletní vstupy akcentující téma vztahu muže a ženy jsou přínosné tam, kde slouží příběhu (například v drsně pojaté polonéze), jinde ale přispívají jen ke zmíněné ornamentálnosti inscenace.

Pokus o psychoanalytický výklad Rusalčina příběhu se tak ve výsledku rozpadá do spousty jednotlivostí, jejichž smysl i čitelnost zůstávají často pod hladinou diváckého vnímání.

Může se ván hodit na Firmy.cz: Národní divadlo