Hlavní obsah

RECENZE: Racek jako potápějící se Titanic

22. 3. 2024, 12:09

Po třiceti letech od legendární inscenace režiséra Petra Lébla se na scénu pražského Divadla Na zábradlí vrátil Čechovův Racek. Zvolil si ho tak trochu překvapivě režisér Jiří Havelka, který před pevnými texty dává přednost svým autorským projektům. V nich směřuje k aktuálním a jasně deklarovaným tématům, v případě jeho Racka je ale právě absence čitelného tématu problém.

Anton Pavlovič Čechov - RacekVideo: Divadlo Na zábradlí

Článek

Havelka se svým týmem text radikálně proškrtal (hraje se sto minut bez pauzy) a omezil na sedm hlavních postav. Ty se tísní v malém pokojíku. Jejich permanentní fyzická přítomnost na scéně kontrastuje s duševní uzavřeností do sebe.

Vojtěch Vondráček jako Treplev v Havelkově inscenaci Racka

Postavy se vzájemně téměř nevnímají, každá je zapouzdřená ve své egoistické bublině. Arkadinová (Jana Plodková) ve své uvadající herecké slávě, Trigorin (Jiří Vyorálek) v otravně rutinním kolotoči spisovatelské machy, Sorin (Jakub Žáček) v tragikomické minulosti nerealizovaných snů.

Všichni jsou unavení, nešťastní a jednotvárně unylí. Nejméně prostoru dostali Máša (Kateřina Císařová) a Dorn (Jiří Černý).

RECENZE: Všichni ti směšní staříci z Kremlu

Divadlo

Jana Plodková ztvárňuje herečku Arkadinovou, kterou její syn Konstantin (Vojtěch Vondráček) až tak moc nezajímá.

Těžko říci, jaká je bublina herecky nepříliš výrazné Niny Zarečné (Johana Matoušková) a Konstantina Trepleva, který v podání Vojtěcha Vondráčka trčí mezi ostatními jako fyzicky i mentálně přerostlé dítě prožívající svou tvůrčí i hodnotovou pubertu.

Přesto právě Vondráček nejpřesněji demonstruje jediné nepřekvapivé téma inscenace spočívající v neschopnosti vzájemné komunikace postav, z níž plynou podrážděnost a nejistota.

Zleva Vojtěch Vondráček (Konstantin Treplev), Johana Matoušková (Nina Zarečná), Jiří Vyorálek (Boris Trigorin), v pozadí Jana Plodková (Irina Arkadinová) v inscenaci Racka

Nejvýraznější gesto Havelkova Racka tvoří stále se naklánějící podlaha pokoje, který se tak mění v potápějící se Titanic, na jehož palubě se postavy zoufale snaží udržet. Pokud by to někdo nepochopil, je tento symbol pro jistotu ještě před začátkem definován hudební i slovní citací muzikanta z Titaniku v podobě kontrabasisty (Tomáš Pospíšil) hrajícího pod jevištěm.

Jenže jestli si divák má odnést z Racka jen poznání, že Čechovův i náš svět je potápějící se Titanic, pak je to na tak vrstevnatý a nádherný text dost málo.

Anton Pavlovič Čechov: Racek
Překlad: Leoš Suchařípa, režie: Jiří Havelka, úprava a dramaturgie: Dora Štědroňová, scénografie: Dáda Němeček, kostýmy: Josefina Bakošová. Premiéra 21. března v Divadle Na zábradlí, Praha
Hodnocení: 60 %