RECENZE: Poslední cesta nemusí být jen smutná

Bohatý podnikatel, stará dáma, teenagerka, agresivní rasista a za volantem nespolehlivého auta Rom. Nesourodou pětici spojuje rozhodnutí zemřít. A Rom Gábor ví, jak na to.

Her zabývajících se tématem eutanázie přibývá. Na plzeňském festivalu Divadlo představil polský režisér Mateusz Pakuła svůj drastický popis umírání Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji. Epsteinova sebevražedná road movie ale pojednává téma s humorným nadhledem.

Má obratně napsané postavy i vtipné dialogy, které v první části odhalují charaktery pětice, ve druhé jejich motivace k smrti. A nečekané zákruty jejich poslední mise budí v divácích napětí i očekávání, jak se příběh vyvine.

Druhá polovina je však problematičtější. Nahlédnutí do nitra postav se místy neobejde bez sentimentu i určitých dějových klišé, jako jsou svedená mladá dívka nebo na poslední chvíli polepšený lump. I vyústění hry je dost předvídatelné.

Režisér Peter Gábor zvolil typově přesné herecké obsazení a každé postavě vtiskl osobitost. Pětici dominuje Kateřina Macháčková v roli okouzlující staré dámy, jež si hýčká svůj aristokratický původ, ale zároveň dovede být i sarkasticky ostrá. Rasista Troškár Petra Klimeše je na první pohled sice dost průhledný, ale diváky baví a zajímá.

Adrian Jastraban charakterizuje romského Gábora pouze jemnou stylizací řeči, ale jinak vytváří až dojemně neokázalou figuru neobratného altruisty.

Podnikatel Kamil Lukáše Jurka je herecky dost omezený především příznaky své nevyléčitelné nemoci a teenagerku Pepe rozvine Ema Brezinová do přesvědčivějších poloh především ve druhé polovině hry.

Lajf je herecky i divácky vděčná inscenace, která by sice snesla kratší stopáž bez pauzy, ale i tak diváky pobaví a snad i přivede k zamyšlení, jak by se v dané situaci zachovali oni.