RECENZE: Pojďme mluvit o Petru Kellnerovi a dalších miliardářích

Inscenaci uvádí Nová scéna. Netradiční je vedle tématu i sevřené, až komorní prostředí, v němž se odehrává. Diváci sedí na lavicích téměř v kruhu. Což má svůj cíl. Herci s nimi často komunikují. Kladou jim otázky. Třeba tu, zda by chodili s dcerou Petra Kellnera.

Co se týče hereckého obsazení, Privatizace vsadila na jistotu. Kellnera hraje David Prachař, jeho ženu Renátu Pavla Beretová. Vytvářejí pár, kde mluví jen hlava rodiny. Do děje vstupuje ještě jejich dcera Anna (Marie Poulová). Tyhle dvě ženy na scéně dávají podnikateli lidskou tvář, aniž by řekly jediné slovo. Výkony obou jsou naprosto přesvědčivé. Vypovídají mimo jiné o tom, že život ve zlaté kleci nemusí být vždy med.

Tu tvrdou tvář z byznysu kolem podnikatele vykreslují muži (Robert Mikluš, Igor Orozovič, Mark Kristián Hochman), s nimiž podnikal (i je „oškubal“). V téhle fázi vstupuje do děje výrazně literární klasika (děl se používá víc), Eduard Štorch a jeho Lovci mamutů.

O PPF bylo totiž známé, že ve velkém tvrdě skupovala firmy s potížemi, „kořist, která má ještě maso“. Bohatla ale také na „běžných“ půjčkách. Na druhou stranu výrazně vstupovala do sociální oblasti, vybudovala úspěšnou školu, sponzorovala rozličné kulturní akce, podporovala liberecký hokejový klub… Postupně tak vzniká portrét muže, jenž vybudoval celosvětové impérium.

Scenáristi, režiséři (Petr Erbes a Boris Jedinák) přitom vycházejí ze svědectví, která se jim podařilo shromáždit. Shrnují, že lehké to vůbec nebylo. Informací o Kellnerovi, jeho rodině je minimum. Jako červená linka se tak v představení vinou otázky: zamysleli jste se někdy nad tím, proč miliardáři tak usilují o to „být neviditelní“ a kolik za to „platí/me“?

Tvůrci jinak v inscenaci mapují období privatizace, do níž Kellner vstupoval téměř z nuly. Na rozdíl od části jiných „kluků z party“ neměl za zády rodinu, jež po sametové revoluci profitovala ze starých socialistických vazeb. Neměl za sebou ani roky v komunistickém establishmentu. Neměl ani jeden geniální technologický nápad, který by mu vydělal závratný majetek (ano, i na Iva Lukačoviče v Orozovičově podání dojde).

Kellner měl „jen“ talent odhadnout dříve než jiní, kam ekonomika, trhy směřují. Jak často šel v rámci vizí za hranici etiky? Manipuloval s českou zahraniční politikou směrem k Rusku a Číně? Proč mu šli politici tak na ruku? Jaké vazby měl na Václava Klause, Miloše Zemana? A jak se tenhle mix odrážel/odráží v našich životech?

Tohle představení prostě není divadelní klasika, není pro každého. Je to spíše sonda, ovšem ne do duše Petra Kellnera, ale do té vaší. Odpovědi na kladené otázky jsou jen a jen na vás. A pravděpodobně spustí další. Je správné, aby miliardáři tvrdě od všech vyžadovali respekt vůči soukromí, a zároveň leckdy v zákulisí zásadně ovlivňovali chod demokratické společnosti?

Chcete o všem vůbec přemýšlet? Jestli jste si právě odpověděli „ano“, neváhejte. Privatizace je projekt, který v Česku dlouho nebyl (napadá mě analogicky snad jen brněnské Vykouření). Podtrhuje jej také výborná hudební složka v podání Tomáše Vtípila. Erbes a Jedinák v něm těží i z toho, že mají k době odstup. Nezažili ji. Originálně, vtipně a nápaditě tak bez jakékoli nostalgie dokážou otevřít zásadní téma, o němž se u nás v rámci tendence „jeho/jejich jméno se nevyslovuje“ mlčí.

A ještě malé rýpnutí nakonec. Privatizace tuhle „opatrnost“ přesně vystihuje. O žádnou privatizaci či její popis vlastně nejde. Jde o Petra Kellnera (a další miliardáře). Dát jeho jméno do názvu inscenace je asi i v roce 2025 „přes čáru“.