RECENZE: Opera jako loutkový tyjátr

Vznik aktovek dělí více než sedmdesát let, též jejich hudební jazyk se liší. Temný i rozmarný příběh oživlé loutky připomínající Offenbachovy Hoffmannovy povídky zhudebnil skladatel Adolphe Charles Adam v Norimberské panně (1852) lehkonohými melodiemi s virtuózním sopránovým partem.

Historku o unesené krásné Melisendře objevil Manuel de Falla v jedné z kapitol Cervantesova Dona Quijota a sotva půlhodinovou aktovku Loutky Mistra Pedra (1923) obdařil hudbou pohrávající si s různými odkazy a styly.

Liberecká inscenace propojuje obě aktovky do jedné loutkářské produkce, kterou divákům prezentuje Fallův Mistr Pedro se svým malým pomocníkem. A tak se i aktéři Norimberské panny pohybují v důsledné choreografii trhavého pohybu loutkových marionet.

Druhý příběh je pak prezentován jako němé divadlo vyprávěné mladým Vyvolávačem a předváděné herci s papundeklovými siluetami postav v životní velikosti. To vše v hravé kostýmní i scénografické stylizaci a v blízké komunikaci s diváky.

Komorně obsazený orchestr pod vedením Ondreje Olose zní živě a barevně, blýskne se zejména ve Fallově netradičně instrumentované aktovce. Ze sólistů září Veronika Kaiserová suverénními koloraturami i živým herectvím, jež je společné pro aktéry obou aktovek.

Nesnadný chlapecký part Vyvolávače zvládl na první repríze po pěvecké stránce velmi dobře Vojtěch Zrník, časem jistě nabude i na větší herecké suverenitě a komediálnosti, jež k roli patří. Spolehlivým partnerem mu byl Dušan Růžička v roli Mistra Pedra.

V Tyjátru Mistra Pedra získal operní soubor kontaktní komorní prostor, který volá po dalším naplnění, a liberečtí diváci žádoucí netradiční pohled na operu jako pestré dryáčnické divadlo.