RECENZE: O lidské důstojnosti a porozumění

V Praze v této roli po léta zářil Jan Vlasák, v Ostravě Norbert Lichý. Ve filmové verzi z roku 2020 za ni získal Anthony Hopkins svého druhého Oscara. Václav Helšus, který Andrého nyní hraje v inscenaci libereckého Divadla F. X. Šaldy, by si ho zasloužil také.

Představte si, že po léta žijete ve svém důvěrně známém bytě, kde má všechno své místo. Jenže najednou se vám pokojem promenují cizí lidé, kteří tvrdí, že jsou vaši blízcí. A to, co řekli před pár minutami, vzápětí popírají. Svět ztrácí známé obrysy a vy propadáte panice.

Florian Zeller se rozhodl ukázat realitu očima člověka přicházejícího o své místo v dosud pevném světě. Jedna a táž situace se ve stejné dekoraci opakuje, jen s jinými herci v rolích Andrého okolí. A divák pocítí na vlastní kůži hrůzu i ponížení ze ztráty životní jistoty.

Režisér Petr Palouš si po léta s Václavem Helšusem výborně rozumí. V Otci mu dal velký prostor a herec ho maximálně využil. Nepředvádí lidskou trosku, ale charismatického a vtipného společníka, jakým jeho André stále ještě je, i dominantního až arogantního muže přesvědčeného o své pravdě. Se sugestivním prožitkem řetězí momenty nejistoty, panické hrůzy z propadu do prázdnoty a boje o zbytky sebejistoty a sebeúcty.

A to až k jímavému závěru, kdy se mění v bezbranné dítě toužící už jen po lidském dotyku a pohlazení. Po Helšusově Learovi je to jeho další mimořádný herecký výkon, který budí obdiv, emoce i porozumění pro uštvanou lidskou duši.

Z postav Andrého okolí zaujme především Markéta Tallerová jako jeho dcera Anna, Kateřina Kornhäuserová jako Laura a Zdeněk Kupka v Pierrovi hájícím si tvrdě svůj životní prostor.