RECENZE: Nikdo není silnější než já, Violet

Letts je dědicem klasiků amerického psychologického dramatu Eugena O´Neilla, Edwarda Albeeho, Lillian Hellmannové či Arthura Millera. A ti se učili u takových mistrů, jakými byli Henrik Ibsen či Anton Pavlovič Čechov. Není náhoda, že se na naše jeviště dnes vedle Lettse vrací v hojné míře právě Albee nebo O´Neill.

Diváckou touhu po silných příbězích dokáže tato dramatika uspokojit. Neobejde se ale bez hereckých osobností schopných velké investice do postavy. To ví i režisér Petr Svojtka, který svou inscenaci staví právě na hercích. A to především na Regině Rázlové v roli Violet Westonové.

Rodinný klan Westonových svede po letech dohromady zmizení otce Beverlyho. Tři dcery se svými partnery i potomky se sjíždějí do rodného domu v Oklahomě a zatímco probíhá pátrání po otci, vzniká prostor pro otevírání starých i čerstvých ran, zamlčovaných tajemství, nerealizovaných snů, ale především pro neustálé měření sil.

Otázka, kdo je tu nejsilnější, se vrací jako ostinátní téma a pod pozlátkem společenských konvencí si postavy rvou maso z kostí jako dravé šelmy. V centru vší té rodinné idyly se pohybuje léky předávkovaná, léty uvláčená, ale stále energická Violet Westonová, s níž se všechny postavy chtě nechtě neustále poměřují.

Violet Reginy Rázlové už dávno odhodila masku společenské přetvářky a pojmenovává věci přímočaře, s drsností, jež by vinohradské publikum mohla i šokovat, kdyby herečka Lettsovy vulgarity nevyslovovala s odzbrojující samozřejmostí bytosti, která prostě už jen nehodlá ztrácet čas.

Vrávorá po jevišti rozcuchaná, v uválené noční košili a tlustých ponožkách, aby obratem ruky předvedla, že když chce, dokáže být stále žensky přitažlivá a zcela při věci, aniž ovšem ubere na třeskutém chování i rétorice.

Hořkost a znechucení v ní probublávají do sžíravého sarkasmu a s dětskou škodolibostí prožívá každý zásah do citlivých míst svých bližních. Rázlová předvádí takřka zapomenuté umění celistvého hereckého uchopení postavy, od masky a kostýmu přes pohybovou stránku až po vrstevnatou práci s jevištní mluvou, sahající od klopotného zápolení o poskládání alespoň trochu srozumitelné věty až po brilantně přednesenou obžalobu členů rodiny. Je to jedinečný výkon, jakých není v českém divadle mnoho k vidění.

K Violet Reginy Rázlové má nejblíž Andrea Elsnerová v roli Violetiny dcery Barbary. Zatímco v první polovině rozehrává tragédii manželského rozchodu, ve druhé dá divákům najevo, že Barbara neodvratně směřuje k následování své matky se vším všudy. A to skrze dobře propracované řečové i gestické detaily propojující obě postavy.

Zuzana Vejvodová v roli dcery Ivy, která obětovala svůj život péči o rodiče a teď se chystá k pozdní vzpouře, je ve svém hereckém projevu až zbytečně potlumená. Věrohodnosti její postavy neprospívá ani spojení s herecky bezvýrazným Ondřejem Krausem v roli jejího partnera Malého Charlese.

A nejmladší dcera Karen Markéty Děrgelové dost dlouho setrvává v jediné poloze bez rozehrání přesvědčivější osobní charakteristiky postavy.

Nejzajímavější příležitost dostávají všechny tři dcery až téměř před závěrem hry, kdy dojde na jejich vzájemné měření sil. Osobitou postavu s velkou dávkou empatie a tajemství vytváří Antonie Talacková coby indiánská hospodyně Johnna Monevata.

Z mužských rolí nepropase ani minutu ve své jediné scéně Svatopluk Skopal v roli Beverlyho. I na malém prostoru vytváří živou postavu kořeněnou skepsí i životní vyrovnaností. Kýžený, ovšem nepřehrávaný humor vnáší do inscenace Igor Bareš v roli Violetina švagra Charlieho Aikena.

Vinohradská inscenace Srpna v zemi indiánů mírně přesahuje tříhodinový rozměr. A i když v první, o dost delší části má i slabší místa a rytmické propady, diváky nenudí.

Díky dobře napsanému příběhu i hereckému nasazení většiny obsazení je vtáhne do osudů rodiny, s jejímiž problémy a trápením si budou rozumět.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo na Vinohradech