RECENZE: Nejbližší. Proč mi nikdo neřekl, že mě miluje

Navzájem si perfektně rozumějí a vystačí si. Jenže pak si postupně každá z dívek najde chlapa a vdá se. Jen na Jordana žádný chlap nezbývá. A už vůbec ne ten, o něhož tak zoufale stojí.

To je základní situace hry Nejbližší amerického dramatika Joshuy Harmona, kterou v české premiéře uvedl pražský Činoherní klub.

Situace svým způsobem vděčná, stejně jako téma, jak těžké je najít své vysněné štěstí a jak bezútěšný je život, když vám ještě nikdo nikdy neřekl, že vás miluje. To, že v devětadvaceti to ještě tak velká tragédie není, ovšem ten, který ji právě naplno prožívá, zatím neví. A svůj stav vnímá jako životní prohru.

Problém hry i inscenace režisérky Terezy Říhové je v tom, že Harmon napsal nesmírně upovídaný text, v němž je jedna základní situace natažená na neúnosnou délku.

Neustále je rozebírána ze všech možných úhlů, ačkoli divákovi je dost brzy jasné, kam to celé směřuje. A vše se točí v kruhu, aniž by se postavy kamkoli posunuly. V Činoherním klubu to celé i s pauzou trvá téměř tři hodiny, ačkoli hra má potenciál tak na poloviční stopáž.

Inscenace tak trpí špatně odhadnutým potenciálem textu a zachraňují ji herecké výkony v čele s Jakubem Burýškem. Jeho medvídkovitý kámoš Jordan je divákům od první chvíle nesmírně sympatický, takže s účastí sledují, jak se s milou nešikovností stále víc propadá do neperspektivního vztahu s Willem (Václav Šanda) a zároveň do paniky z toho, že jediný zůstane na ocet.

Burýšek je v obou polohách velmi přesvědčivý, ale hra i inscenace ho čím dál víc nutí k pouhým proklamativním projevům na téma Jordanova osamocení.

Zatímco v první polovině ještě diváky baví jeho neobratné námluvy s Willem, ve druhé už jeho lamentace trochu nudí. Přísnější dramaturgická tužka by byla slabému textu i hercům dost pomohla.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Činoherní klub