RECENZE: Nabucco utopený ve vizuální okázalosti

Opera pojednávající o osvobození Židů z babylonského zajetí by jistě mohla přinášet aktuální podobenství, ale většina inscenací spoléhá spíše na efektní sbory, krásné melodie a vizuální působivost.

Platí to i o Nabuccovi v libereckém Divadle F. X. Šaldy, který má k aktuálnosti opravdu daleko. Smysl příběhu je zastíněn okázalou a až agresivní barevností scény i kostýmů. Navíc stupňovité uspořádání scény zabírající zbytečně mnoho prostoru této opeře s mohutnými sbory spíš překáží, než pomáhá.

Režie Dany Dinkové se utápí ve spoustě nepříliš funkčních detailů. Na scénu se přinášejí a vzápětí zase odnášejí sedmiramenné svícny, rám s oprátkou, socha krávy; plameny zaplanou a opět zhasnou, stejně tak symboly promítané na horizont.

Po scéně jsou vláčeny zajaté dívky v až humorně nadsazené pohybové stylizaci. Jsou to ale jen osamocené výjevy, jež společně neslouží čitelnému tématu propojujícímu celek inscenace.

Necitlivost vůči Verdiho hudbě dokládá scéna slavného sboru Židů, kdy do naléhavé touhy po svobodě sugestivně vyjadřované zpěvem baletky vesele cákají do rytmu vodu z bazénku.

Inscenace postrádá výklad opřený o situace a vztahy postav, z nichž každá trčí na scéně sama za sebe. A to je škoda, protože pěvecký i herecký potenciál představitelů hlavních rolí se zdá být slibný.

Barytonista Andrej Kharlamov svým kvalitním pěveckým i hereckým výkonem povýšil kněze Zachariáše na hlavní postavu příběhu. Miguelangelo Cavalcanti v titulní roli je vedle něj herecky i pěvecky méně přesvědčivý, stejně tak obě stěžejní ženské postavy, Abigail Frédérique Friessové a Fenena Petry Vondrové, jež ale nemají dost prostoru k rozehrání svých dramatických osudů. Pěveckým nárokům postavy Ismaila dostál spolehlivě Dušan Růžička.

O přínosu hudebního nastudování Zbyňka Müllera si lze jen těžko udělat představu. Mnou zhlédnutou reprízu řídila poprvé dirigentka Anna Novotná Pešková. Její gesta jsou čitelná a přesná, soustředění maximální, přesto zněl orchestr bez větší plasticity, výrazu a s rozházenými tempy, což mělo za následek i občasné rytmické kolize orchestru s jinak velmi dobře připraveným sborem.

Vzdor aplausu vestoje, jímž většina diváků umělce v závěru odměnila, nelze nového libereckého Nabucca pokládat za víc než jen nepříliš nápaditou repertoárovou inscenaci, jež potěší diváky, kteří jdou do divadla především za vnější okázalostí a líbivostí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo F.X.Šaldy