Článek
Jeho dramatizace je široce rozkročená mezi zobrazením společnosti zachvacované nacismem a portrétem Hendrika Höfgena posedlého vidinou vlastní slávy.
Chce vyprávět o všem a ve výsledku textově předimenzovaná, tři a půl hodiny trvající inscenace vlastně nevypráví o ničem. Slovo vypráví je podstatné, protože dramatizace se k přímému vyprávění uchyluje až příliš často, namísto aby poskytla hercům prostor k vytvoření živých postav skrze dramatické situace a jednání.
Do role Hendrika Höfgena obsadil Amsler Roberta Mikluše, ale ani jemu nedal prostor k vyjádření posedlosti divadlem. Inscenace ho předvádí jako tuctového komedianta, který neobjasní, čím ho divadlo tak uchvacuje ani čím on sám fascinuje publikum.
Tento Höfgen postrádá charisma jako muž i herec, navíc mu stále víc ubývá prostor ve prospěch jiných postav a v nesnesitelně umluveném závěru vyznívá už jen jako sebelítostivá ufňukaná troska.
RECENZE: Cesta únavně dlouhým dnem
Lépe na tom nejsou ani ostatní, kteří splývají v jednu nepříliš individualizovanou masu. Divákům utkví paradoxně jako nejsympatičtější postava nacista Hans Miklas v herecky zajímavém podání Filipa Kaňkovského.
Není moc jasné, proč se Mefistem vrátila činohra do budovy Státní opery. Pár světlených záblesků osvětlujících nádheru hlediště a scéna odehraná v jedné z lóží to nezdůvodňuje.
Herci navíc prostor neumluví bez mikroportů a live kamera snímající a promítající takřka všechno dění ve zvětšené podobě na dekoraci se stává po čase už jen manýrou nahrazující skutečné divadlo.
Amslerův Mefisto je vnějškově ambiciózní podívaná, ale postrádá silnou výpověď a mezi předchozí zpracování Mannova románu se nejspíš nijak významně nezapíše.
Klaus Mann: Mefisto |
---|
Dramatizace a režie: Marián Amsler, scéna: Juraj Kuchárek, kostýmy: Marija Havran, hudba: Ivan Acher. Premiéra 18. dubna ve Státní opeře, Národní divadlo, Praha |
Hodnocení: 60 % |