RECENZE: Matěj Brouček ztracený v kontextu doby

Carsen režíroval téměř všechny Janáčkovy opery, v Brně uvedl již Osud a Káťu Kabanovou. Výlety páně Broučkovy podle satirické prózy Svatopluka Čecha však představují oříšek spojením s ryze českými reáliemi, zejména v případě Výletu pana Broučka do 15. století.

S ohledem na mezinárodní publikum neznalé českého kontextu hledal Carsen zjevně obecnější přesah a našel ho v šedesátých letech 20. století. Scénu rámuje obrazovka dobové televize, kam se promítají dobové dokumenty, na něž pak plynule navazuje dění na jevišti.

Scéna představuje realisticky vybudovanou hospodu na Vikárce, včetně dvou obřích měděných pivních kotlů, v jednom z nich pan Brouček doletí v první části opery na Měsíc. Ostatně i na Vikárce právě v televizi sledují přistání na Měsíci. Jsme v roce 1969.

Měsíčňané jsou květinové děti a Broučkův pobyt na Měsíci jeden velký mejdan ve stylu Woodstocku. Tento posun ale funguje velice dobře a je zdrojem vtipných situací.

Horší je to s druhou částí, kdy se Brouček místo do husitské Prahy propadne do srpnové okupace 1968. 

A tam už nefunguje vůbec nic. Ani kázání proměněné na Dubčekův projev, ani promítaný Palachův pohřeb a už vůbec ne výměna husitských hrdinů za vítěze legendárního hokejového utkání proti SSSR.

Nejde jen o to, že realita na jevišti se těžce míjí se zpívaným slovem v archaické češtině o Žižkovi, Korandovi a rytieřích božích. Míjí se i smysl konfrontace Broučkovy měšťácké poživačnosti s realitou srpnové okupace a pojetím hrdiny.

Ziskem inscenace je tak především výborné hudební nastudování Marka Ivanoviće a pěvecko-herecké výkony skvělého brněnského sboru i početných sólistů v čele se skotským tenoristou Nickym Spencem. Ten sice pojal Broučka dle intencí režiséra jako opilého násosku, ale zpívá ho krásně, s perfektní češtinou, a postavu má vypracovanou do řady nápaditých hereckých detailů.