RECENZE: Krakatit jako hold Čapkově genialitě

Čapek v díle předpověděl vynález síly schopné zničit během chvíle celý svět. Zároveň klade otázku po odpovědnosti vědce za využití takového objevu. O dvě desetiletí později se v podobě atomové pumy lidstvu dostal do ruky skutečný krakatit.

Režisér Dodo Gombár s autorkou adaptace Věrou Maškovou vytvořili sevřený komorní tvar o čtyřech hercích, kde pouze Ondřej Černý hraje jen inženýra Prokopa. Marek Frňka, Lukáš Jurek a Týna Průchová vytvářejí všechny ostatní.

Je tu ještě tanečnice Sofia Chalányová v postavě Kočky, respektive Duše Krakatitu, která se neustále pohybuje v blízkosti Prokopa. Její funkce ale není zcela ujasněná, je jeho ochránkyní i provokujícím ženským prvkem, který se ale střetává s dalšími ženskými postavami hranými výborně Týnou Průchovou.

Vše se děje v prostoru vymezeném bílými tylovými závěsy, jejichž neustálé zatahování a roztahování ale působí zbytečně i rušivě. Kostýmy ukazují spíše na Čapkovu dobu, v inscenaci je jen minimální aktualizační náznak ruských a amerických prvků a do Prokopových replik o krakatitu je vsunut motiv atomového štěpení.

Marek Frňka se občas chopí elektrické kytary, aby příběh komentoval zpěvem. Škoda že písně nejsou využity k razantnějšímu stanovisku k Čapkovu dílu, inscenace totiž vyznívá jen jako hold Čapkově geniální předvídatelnosti.

Její nejsilnější moment přichází před závěrem, kdy jedna z klíčových postav, D’Haimon, staví Prokopa do existenciální i velmi aktuální situace člověka, který má moc rozpoutat válku vedoucí k totálnímu zničení světa. Následný čapkovsky laskavý závěr působí dnes jen jako pohádkový happy end.

Nejcennější na Krakatitu jsou herecké výkony protagonistů, kteří zvládají rychlé střihy situací devadesátiminutové inscenace velmi přirozeným a precizním způsobem.