RECENZE: Kartonový taťka je o stereotypech mocných

Na půdorysu rodinného dramatu hra hovoří o přežívajících mocenských stereotypech. A zdaleka se netýkají jen Maďarska.

Do běžné rodiny s dospívající dcerou přichází na návštěvu otcova sestra, které nedávno zemřel manžel. Ona se s tím ale odmítá smířit a taťku přináší s sebou v podobě kartonové siluety, k níž se chová jako k živému partnerovi. Oslovuje ho, vyžaduje pro něho jídlo a mezi polévkou a karbanátky odvedou se synem taťku k odpočinku do vedlejšího pokoje.

Tasnádiho hra je černá groteska, jejíž humor plyne ze střetu realistického jednání s nesmyslností jeho dopadu.

A postupně se stále víc překlápí (ve shodě se scénografickým řešením) do absurdní logiky ulpívání na konzervativních rituálech a ideji silného vůdce.

Vajdičkova inscenace ale navede publikum hned zpočátku na cestu vděčné situační komedie, z níž se pak dost těžko uhýbá k obecnější a závažnější výpovědi. Vyústění tak působí trochu násilně a neorganicky.

Inscenace stojí na solidně vypracovaných hereckých kreacích. Slabošský otec Jana Sklenáře budí odpor i soucit, jeho ovdovělou sestru Evu prezentuje Klára Oltová v chladně dominantní poloze, mezi oběma stranami groteskně lavíruje synovec Hugo Miroslava Zavičára. Vzhledem ke vzdálenosti scény od diváků by bylo třeba zapracovat víc na slyšitelnosti a srozumitelnosti textu, což se týká zejména ženských postav.

Kartonový taťka dobře zapadá do společensky apelativní linie Divadla v Dlouhé, jako je Pravomil nebo Konec rudého člověka, která přináší vážná témata v zábavném balení.