RECENZE: Jsme z děcáku. No a co?

Deset aktérů vstupuje na jeviště Nové scény z hlediště. „Ahoj národe. Nejspíš nás neznáte. Na tomhle jevišti stojíme poprvé. Ale chtěli bychom vám něco říct. Jasně, že máte spoustu svých problémů. Ale tohle hoří. Tak chvilku poslouchejte.“

Ta chvilka trvá hodinu. Není jasné, kdo z nich je opravdu z dětského domova a kdo za ně jen mluví. Není to podstatné. I když jsou všichni v herectví amatéry, působí přirozeně a uvolněně. Text, jímž se obracejí k publiku, vznikl na základě rozhovorů s těmi, kdo v domovech žijí nebo pracují, i s těmi, kteří s nimi nemají žádnou zkušenost.

Názory, jež o dětech z dětských domovů panují, lze shrnout do představy domu s mřížemi na oknech, kde psychicky i fyzicky strádající a zároveň pro společnost rizikoví sirotci, oblečení do sekáčové módy, vyhlížejí zoufale své adoptivní rodiče. Skutečnost je těmto představám ovšem na hony vzdálená.

Nelitujte nás, nestrádáme. A pokud, pak o tom nechceme mluvit. Nezahrnujte nás nežádoucí pozorností ani vyřazenými věcmi. Neberte si nás jako rukojmí svých volebních preferencí. Takové a další názory během večera zazní.

Přes velkou přesvědčivost desítky aktérů se ale nedokážu zbavit pochybnosti, že předsudky a stereotypy, proti nimž se tu bojuje, jsou hodně zastaralé a většina z těch, kteří v publiku sedí, nesdílí názory vznikající pod vlivem Jany Eyrové či Olivera Twista, jimž se během večera aktéři hravě vysmívají. A že ze všeho nejvíc je nesdílejí jejich vrstevníci, jimž je inscenace především určena.

Není to první projekt k tomuto tématu. Před rokem v září měla premiéru na Jatkách 78 inscenace Snowflakes režiséra Viktora Tauše, která pracovala otevřeně s dětmi z dětských domovů a měla velkou emocionální působivost.

Nicméně, každá diskuse na toto téma je přínosná a ta na jevišti Nové scény navíc diváky baví svou hravostí a energií.