RECENZE: Jak sympaťák Sid Vicious neukecal zlomeného Kurta Cobaina, aby se nezabíjel

Britský dramatik Roy Smiles napsal v roce 2009 hru Kurt & Sid. Pojednává o setkání dvou výrazných postav rockové scény, které se ve skutečnosti nikdy nepotkaly. Premiéru měla v Trafalgar Studios v Londýně a zaujala. Hrála se pak i v Olomouci, nyní je v Praze.

Přestože je dobré mít o obou mužích a jejich kapelách před návštěvou představení základní povědomí, Smilesův příběh stojí sám o sobě. Má dramatický začátek, napětí, vtip, spád i zápletku, jenom při něm divák nesmí propadnout naději, že dobře skončí. Žádné přepisování historie se nekoná.

Je to konverzační hra pro dva. Cobaina ztvárnil Tomáš Dalecký, Sida Viciouse Daniel Kadlec. Větší prostor pro herectví dostal ten druhý. Je vtipný, úsečný, ale stejně tak lehko podléhá Cobainovu smutku a na konci i svému.

Kadlec to vše zahrál se sympatickou jistotou, punkovou drzostí i obdivuhodnou schopností vytrvale pobíhat mezi polohou primitivního muzikanta se špatnou pověstí, jímž Sid Vicious byl, k moudrému záchranáři Cobainova života, jakým se ve Smilesově hře stal.

Dalecký hraje vyčerpaného muže, který se rozhodl skoncovat se životem přesvědčen o tom, že stojí proti celému světu. Není to dobré rozpoložení, on ho však na pódiu uchopil náležitě. Svědčí o tom třeba jen to, že se před diváky poprvé usmál až při děkovačce.

Text hry, který přeložil režisér Pavel Košatka, má v podstatě tři polohy. Nejzajímavější jsou ty, v nichž na sebe postavy pohotově reagují. Občas to sice vypadá jako soutěž o lepší vtip, tempu inscenace to nicméně prospívá, pár průpovídek si divák může odnést i do svého života.

Ve stavech skepse spolu protagonisté debatují o životě, což je někdy zajímavé, jindy ne tolik. Nejméně poutavé jsou pak dialogy encyklopedické, kdy na sebe vyzrazují fakta, ale zní to, jako by je autor do textu zkopíroval z internetového profilu. V tu chvíli hra pozbývá lehkosti a je jako vyučování dějepisu na základní škole.

Podkroví pražské Malostranské besedy, v němž se hraje, vyhovuje jejímu obsahu i charakteru. Dobrým nápadem je, že do něj diváci smí vejít až deset minut před začátkem představení, přičemž Cobain už na scéně sepisuje dopis na rozloučenou.

Košatkovo režijní vedení dbalo na to, aby dílo mělo tempo. Že vynechalo přestávku, mu neubližuje. Kulis je na stupínku tak akorát, skromná světla bohatě stačí a vulgarismy v řeči dvojice patří k jejich době více než k té dnešní.

Chybí hudební ukázky z tvorby obou kapel. Hovoří-li Dalecký coby Cobain o konkrétních písních, je škoda, že je diváci nemají možnost alespoň zaslechnout.

I přes nemnoho výhrad je však zřejmé, že se do pražského divadelního prostředí dostala hra, která se může navenek jevit jen jako generační, leč díky chytrému pojetí, hereckým výkonům, scéně i pohledu na obě mimořádné postavy má mnohem širší dopad.