RECENZE: Intimní ponor do Kafkovy duše

Kafka vede s otcem dialog, pojmenovávající jeho jednání, jímž je zraňována duše a sebevědomí dítěte a dospívajícího muže, a hledá způsob, jak z tíživého vlivu otce uniknout. Jednou z možností je sňatek, ale ten provází obava, že tak bude pouze následovat otcova příkladu. Jediným možným únikem je pro Kafku psaní, v němž nachází svůj ostrov svobody.

Libreto Jana Škroba i Trtíkova hudba pojmenovávají tyto věci velmi úsporně. Proti Kafkově úzkostné monologické linii je postavena opozice ve formě znevažujících frází ze strany otce, představovaného dvanáctičlenným mužským chórem v tradiční židovské podobě.

Sugeruje to možnost, že Kafka vede svůj dialog i s židovským původem, respektive s jakýmkoli rigidně sešněrovaným světem.

Trtíkova opera pracuje s ambientním zvukem, kombinujícím klasické instrumentální obsazení ve vynikajícím podání ansámblu STRO.MY se syntezátorem, přinášejícím pestrou škálu znepokojivých zvuků – od sotva postřehnutelného chvění až k zvířeckému řevu.

Třetí významnou složkou hudby je lidský hlas. Kazašsko-americký tenorista Timur Bekbosunov svým zjevem ladí s představou křehkého Kafky. Pěvec ji ale vytváří úžasně tvárným a do výšek stoupajícím hlasem, do něhož dokonale promítá Kafkovy úzkosti a traumata.

Opozicí k němu je mužský sbor, pracující s extrémními hlasovými polohami ve výborném podání členů Operního sboru ND. Do ryze mužského světa jen občas vstoupí Matka v podání Viktorije Korosunovy.

Z nahrávky zní i mluvený Kafkův monolog, bohužel v anonymním hereckém podání. Stejně tak se nikde neobjevilo jméno překladatelky Kafkova díla Věry Koubové, jež měla na vzniku díla velký podíl.

Trtíkova opera Kafkův dopis otci je intimní scénická báseň, hudebně i jevištně velmi krásná a působivá, oslovující diváky podstatnými otázkami. Její uvedení je ziskem, který svým významem vysoce překračuje hranice festivalu Opera Nova.