RECENZE: Hráči jako pokus o anatomii podvodu

Pražskou inscenaci určuje abstraktní scéna, která místo realistického hotelového pokoje nabízí prázdný bílý prostor se zkosenými stěnami. Připomíná laboratoř, kde se bude zkoumat anatomie podvodu.

Prostor tak trochu tajemný, do něhož se spíš vlézá než vchází a v němž bílí sluhové mizí v bílých stěnách neznámo kam. Obsazení dvojice sluhů dvojčaty Janem a Jiřím Dlouhými je dobrý nápad, nicméně mohl být využitý daleko invenčněji.

To ostatně platí o celé inscenaci, z níž není příliš patrné, co chce sdělit. Starší generace těžko vymaže z paměti dojem z herecky dokonalých Smočkových Hráčů v čele s Jiřím Abrhámem v roli Ichareva. Ostatně i Brutovský se k nim hlásí drobnými připomínkami, ale je to spíš ornament pro pamětníky. Těch ornamentů je ale v inscenaci daleko víc a zbytečně rozmělňují téma hráčství jako životního postoje.

To je nejvíc spojeno s postavou Ichareva, jehož Ondřej Rychlý hraje jako člověka patologicky závislého na hraní a tím vlastně snadno manipulovatelného.

Od prvního monologu, v němž divákům zaujatě představuje svou vycizelovanou sadu karet, je jeho Icharev ovládaný drogou hráčství a jako každý závislý je přesvědčený o tom, že má vše pevně v rukou.

Výkon Ondřeje Rychlého inscenaci dominuje, je to herectví umně využívající k vykreslení postavy všech fyzických prostředků (včetně břichomluvectví).

Brutovského inscenace o snadno podvedeném podvodníkovi bohužel až příliš brzy vyloží karty na stůl a tím zbaví diváky požitku z překvapení, postupného odhalování, kdo vlastně tito lidé jsou a co sledují. Z Icharevových protihráčů zaujme skrývanou brutalitou Utěšitel Jana Hájka, ostatní jsou více méně průhlední.

I proto stominutová inscenace ke konci ztrácí tah a rozplyne se bez pointy v jednom z mnoha odkazů na Smočkovy Hráče, kde si divák zapamatuje spíš charakteristickou dikci Josefa Abrháma než to, co vlastně říká.