RECENZE: Hekuba jako pocta herecké profesi

Pro svou první spolupráci s pařížským souborem si režisér Tiago Rodrigues vybral příběh jedné z nejsilnějších ženských postav evropského dramatu, trojské Hekuby.

Stejnojmennou Euripidovu tragédii o královně a matce, která po kruté porážce Troje, jež jí vzala syny a ji proměnila v otrokyni, musí čelit smrti dalších svých dvou dětí, zvláště pak zákeřné vraždě syna Polydora, propojil Rodrigues s přidanými dějovými liniemi.

Především s příběhem herečky, jež se svým souborem zkouší roli Hekuby a zároveň v soudním procesu řeší své osobní drama, neboť její autistický syn Otis se spolu s jinými dospívajícími stal obětí týrání a zneužívání pečovateli v ústavní péči.

Ale je tu ještě třetí linie z Otisova oblíbeného animovaného seriálu, příběh feny, která hledá své štěně.

Zasazení Euripidovy hry do tohoto širšího rámce podtrhuje téma pomsty matky za utrpení a smrt syna obecnějším pohledem na odpovědnost matky za osud svých dětí i politickým podtextem odpovědnosti státu za poměry v ústavní péči.

Zároveň vytváří k Euripidově tragédii dráždivě divadelní odstup, skrze který proniká do inscenace i žádoucí humor. A nejen to. Rodriguesova Hekuba v neposlední řadě vzdává neokázalý hold hercům a herečkám, kteří vstupují na jeviště často v kritických momentech svého osobního života.

Přestože spojení příběhů působí někdy trochu uměle, zvláště když je nadbytečně slovně komentováno a vysvětlováno, samotní aktéři francouzského souboru v čele s naprosto strhující Elsou Lepoivre v titulní roli je dokonale obhajují svým precizním a konkrétním herectvím, kdy s lehkostí přecházejí od současných postav k antickým a naopak.

Hekuba, ne Hekuba se tak stala výsostným zážitkem z herectví a síly divadelního gesta.