RECENZE: Heda: psychodrama na filmovém place

Titul je po Hráčích dalším ze symbolických návratů k legendárním hrám i inscenacím v jubilejní sezoně. Tentokrát upomíná na Ibsenovu Hedu Gablerovou režiséra Ladislava Smočka s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli z roku 1996.

Britská dramatička Nina Segalová ovšem nenapsala adaptaci, nýbrž vlastní hru, v níž se Ibsenem jen volně inspirovala k pokusu o psychodrama odehrávající se na filmovém place uprostřed norské divočiny, kam přijíždí hollywoodská hvězdička teenagerských komedií, aby se zhostila role Hedy.

Netuší, že půjde o experiment autoritativního režiséra, který obsadil herce tak, aby odpovídali vztahům Ibsenovy hry, takže roli bývalého Hedina milence Ejlerta hraje skutečný expartner herečky. A že režisér Henrik, který víc než Ibsena připomíná manipulátora Bracka ze hry, nutí herce k improvizační výpovědi až na dřeň.

Jenže nezkušené herečce psychodrama moc nejde a její kolegové své role vzali spíš proto, aby zaplatili složenky. Henrik na ně navíc neustále křičí své „Nevěřím!“, čímž je ještě víc znervózňuje. Havelku na textu zjevně zajímá právě téma herecké autentičnosti, ale ani jeho inscenace ji není s to plně dosáhnout.

A tak Jan Hájek v roli režiséra Henrika, Marta Dancingerová coby Heda, Jan Grundman jako Ejlert i další snaživě předstírají akční psychodrama až do podivného závěrečného chaosu, který vyhřezne až do předsálí divadla.

Inscenace nepostrádá vtipné i herecky zajímavé momenty, ale celek působí spíš rozpačitě než autenticky, což má ale původ už v textu hry. Nejautentičtější je nakonec menší postava asistentky režie Berty Lucie Žáčkové s bolavým lidským tématem i věcným humorem.