RECENZE: Figarova svatba, jak ji neznáte

Inscenace prezentovaná jako koprodukce s francouzským Théâtre de Caen a Slovenským národním divadlem vrací Figarovu svatbu k originálu. Uvádí ji téměř bez škrtů, čímž se k divákům dostává spousta dosud neznámé Mozartovy hudby, obohacující i podobu některých postav, zejména Marcelliny a Bartola.

Rozlehlé jeviště Janáčkovy opery důmyslně člení modrošedá dekorace zámeckého interiéru připomínající labyrint se zadním plánem barokní zahrady, jež v posledním dějství ovládne celou scénu. Dokonale s ní ladí zdobné historizující kostýmy a důmyslné svícení akcentující dramatické i lyrické momenty.

Inscenace režiséra Jiřího Heřmana začíná připomínkou svatby Hraběte Almavivy s Rosinou, aby vzápětí skočila o tři roky dále do reality jejich manželství, z něhož vášeň už vyprchala.

Klade tak věčnou otázku o udržitelnosti lásky i o tom, zda se k sobě dostali ti praví. Neboť Hrabě neprahne po Hraběnce, ale po Zuzance, ta ale touží po Figarovi, o něhož ale musí svést souboj s vdavekchtivou Marcellinou; Barberina uhání Cherubína a ten ze všeho nejvíc plane pro Hraběnku, jíž jeho horoucnost také není lhostejná.

Nad tímto milostným ballabile se vznáší opar vášně i jejího ironického zcizení a pod vším zní hořké téma nerovnoměrného postavení mužů a žen vrcholící ve finále.

Heřman toto vše tlumočí divákům příjemně hravým způsobem, v němž mají své místo jak čtyři rokokové baletní páry vstupující do množství mikrosituací, tak i názvuky drsné komedie dell´arte podpořené španělským temperamentem kolorujícím jednání postav. Třiapůlhodinová inscenace tak rozhodně nenudí a je promyšlená do všech drobných detailů.

Totéž platí o hudebním nastudování Václava Lukse a jeho Collegia 1704. Jeho návrat k originálu není archivní sondou, ale především touhou předvést Mozartovu hudbu v celé její zvukové podmanivosti.

Luks má vypracované frázování, akcenty, dynamiku do velkých podrobností, dokonale propojuje pěvecké party se zvukem orchestru a s pěvci doslova dýchá. Na premiéře to bylo patrné zejména v Hraběnčině árii Dove sono a zejména v úchvatném ansámblovém finále opery, které v Luksově podání graduje k působivému vyznění.

Brněnský soubor má pro většinu rolí dvojí až trojí obsazení, jež jistě stojí za opakovanou návštěvu. Premiéře dominoval hraběcí pár v podání italského barokního specialisty Luigiho De Donata a Simony Houdy Šaturové, kteří své postavy naplnili nejen co do hlasové, ale i výrazové kvality.

V tom jim byli rovnými partnery i Tadeáš Hoza jako Figaro a Doubravka Novotná jako Zuzanka. Cherubínovu zamilovanou zmatenost s vtipem vystihla Václava Krejčí Housková a v roli Marcelliny, jejíž pozice je v této verzi daleko výraznější, zazářila komediální kreací Daniela Straková-Šedrlová za zdatné spolupráce Jana Šťávy v roli doktora Bartola.

Výraznou komediální postavu vytvořil i Ondřej Koplík jako Basilio a i v dalších rolích obstáli všichni na výbornou. Pokud bylo slyšet tu a tam menší intonační či rytmické zaváhání, pak šlo na účet na rozlehlé scéně přece jen horšímu kontaktu zpěváků s komornějším zvukem orchestru.

Figarova svatba se řadí k událostem letošní operní sezony. A to nejen pro své objevné odkrytí dosud utajených pokladů Mozartovy hudby, ale stejně tak pro divácky přitažlivou a do detailů vypracovanou jevištní podobu.