RECENZE: Dystopické i dekorativní putování

Inscenace vznikla v roce 2020 a kyjevský soubor ji uvádí především na evropských festivalech, v lednu ji osmkrát zahrál i na festivalu současné opery Prototype v New Yorku. Získala řadu festivalových ocenění.

Tvůrci Černobyldorf označují jako archeologickou operu. Jde o dystopickou hudebně-dramatickou kompozici o sedmi částech, v nichž potomci lidstva, kteří přežili řadu katastrof, putují mezi pustou krajinou a skrze rituální tance i zpěvy se snaží obnovit ztracenou civilizaci. Třináct aktérů (včetně obou autorů) jsou zároveň herci, tanečníky, zpěváky a také hráči na nejrůznější nástroje. Hudba tvoří nejsilnější stránku inscenace.

Prolínají se v ní operní árie s lidovými písněmi, odkazy na baroko se současnou mikrotonální hudbou, školené operní hlasy kontrastují s ostře znějícím folklorem i šamanskými zpěvy, kdy je hlas modulován od šepotu přes nejrůznější zvuky, využívající i alikvotní zpěv, až po drsný křik.

Pro diváky je vedle klasických nástrojů atraktivní i využití méně běžného instrumentáře lidové hudby, dulcimerů, cimbálů, bandurů, pozounů či tub s více roztruby i řady perkusí.

O vizuální dojem se dělí projekce s jevištní akcí, která staví na pohybu, svícení, bohatých kostýmech i nahém těle a symbolech, kde třeba akordeon na hlavě dívky vytváří korunu podobnou svatozáři.

Videoprojekce střídá pohledy na opuštěnou krajinu s pózujícími umělci a čistě výtvarnou hru, a to buď ve stylu švankmajerovského krasohledu zmnožujícího obrazové prvky, či s ryze abstraktními kompozicemi.

Celé je to sice působivé, ale při délce dvou hodin bez pauzy po čase i trochu monotónní, občas pouze dekorativní a vypočítané na efekt, což platí zejména o projekcích.

Ukrajinský Černobyldorf účinně rozšířil domácí povědomí o současné operní produkci, kterou u nás pravidelně představují i jiné akce, zvláště pak ostravské Dny nové opery NODO.