RECENZE: Divadlo pod Palmovkou pojalo Pygmaliona po svém. Tak trochu steampunkově

Hra Pygmalion od George Bernarda Shawa vychází z klasické antické báje a v roce 1913 byla představena coby satira na tehdejší společnost. Jelikož se v mnohém jedná o nadčasové dílo, dočkala se od svého uvedení nespočtu nastudování, v tuzemsku zmiňme například pražské Národní divadlo (v letech 2005-9) a opět pražské Divadlo na Vinohradech (od 2016).

Divadlo pod Palmovkou na rozdíl od vinohradských kolegů sáhlo po nejznámějším překladu Shawovy hry od Milana Lukeše, odklonilo se však od kulis Londýna začátku 20. století a představilo britské hlavní město ve stylu filmů, jako jsou Svět zítřka nebo Liga výjimečných.

V tomto na jevišti podávaném světě postavy operují s fantaskními přístroji, často je pak doprovází i robotický majordomus.

V hlavních rolích profesora Henryho Higginse a Lízy Doolitlové se objevili Jan Teplý a Pavla Gajdošíková. Mezi těmito herci skvěle funguje chemie a je znát sehranost z celé řady předcházejících inscenací, které již na Palmovce nazkoušeli.

Dvojici pak svede dohromady Higginsova sázka s plukovníkem Pickeringem, jehož ztvárnění se ujal nováček v řadách libeňské scény Petr Reif. A zhostil se jí skvěle.

Začátek hry ukazuje, jakým směrem se tvůrci v čele s režisérem Michalem Langem rozhodli ubírat, a když Gajdošíková poprvé vychrlí směsici ostravských nadávek, nejednomu divákovi úžasem spadne čelist.

Divadlo totiž fakt, že Líza bude mluvit lašským dialektem (podobně jako v nastudování Městského divadla Brno z devadesátých let mluvila hantecem), umně vynechalo ze své tiskové zprávy.

Protipólem nadávající ostravské květinářky se okamžitě stávají dva kultivovaní muži, každému (i jedinci, který o hře nebo o filmech podle ní neslyšel) pak musí být jasný děj.

V průběhu první části hry na jevišti excelují i hosté, kteří již na Palmovce dříve působili. Roli popeláře Doolittla ztvárňuje Igor Bareš, jenž si před dvaceti lety v Národním divadle zahrál Higginse, paní Higginsovou zase dřívější členka palmovského souboru Marie Málková.

Lang se svým týmem vynechal některé táhlejší pasáže z původního nastudování, břitkým humorem, kterým je Palmovka proslulá, pak řadu scén proti originálu a jiným nastudováním ozvláštnil.

Po přestávce ale palmovskému nastudování chvílemi dochází dech a slušela by mu o zhruba 20 minut kratší stopáž.

Klíčový moment hry, tedy ukázka Lízy jako přední londýnské dámy, je naopak paradoxně trochu uspěchaný a diváka nezasáhne tak, jak před sto lety Shaw zamýšlel. Několik následných minut působí už jako nastavovaná kaše s několika gagy, kterým se sice člověk zasměje, ale v novém nastudování nemusely být.

Až na tyto drobné výtky v druhém dějství je ale nejnovější nastudování Shawovy nejslavnější hry v podání souboru z Palmovky povedené a ve své steampunkové podobě plné extravagantních kostýmů a nejrůznějších technických udělátek i odlišné od stejně dobrého pojetí na Vinohradech.

Není proto divu, že si tvůrčí tým po skončení premiéry vysloužil dlouhé minuty trvající ovace.