RECENZE: Divadelní Velký Gatsby. Titulního hrdinu přerůstá vedlejší postava

Režisér Martin Čičvák pojal Gatsbyho jako velkoformátové plátno zaplňující jeviště spoustou obrazů i postav. Horizontálně i vertikálně členěnému prostoru vévodí obří kruh jako výseč světa dokládaného četnými projekcemi.

Rytmus inscenaci dodává bubeník, který ztělesňuje i některá konkrétní dějiště, jako třeba jízdy automobilem. Je to nápadité, ale zároveň automobil jako jedna z ikon této doby na scéně citelně schází. Je tu i harfistka navozující živou hrou romantickou atmosféru, ale ta působí trochu zbytečně.

Zvukově předimenzovaná hudební nahrávka uvádí sice do dvacátých let, ale herecko-taneční company, oblečená do jednotného flitrového pozlátka s černými brýlemi, navozuje spíš pocit kabaretu či muzikálu. Chybí tu ona pestrobarevná bizarní směs výrazně sociálně i názorově stratifikované společnosti urputně se snažící naplnit svůj americký sen.

Marek Lambora v titulní roli je elegantní mladík v bílém oděvu. V úsilí získat zpět svou dávnou lásku se chová spíš jak zamilovaný teenager než muž, jehož charisma spoluvytvářejí temné historky a podezřelý zdroj příjmů.

Je nepochybně sympatický, ale postrádá onu tajemnou gatsbyovskou dvojznačnost vyvolávající obdiv i odpor zároveň.

Spolu s nijak výraznou postavou jeho lásky Daisy v podání Jany Kotrbaté se tak dráždivě barevná fitzgeraldovská freska zužuje na šestákový milostný románek.

Ještě že je tu Nick Carraway, který diváky celým příběhem provádí a v podání Ondřeje Brouska výrazně přerůstá titulního hrdinu.

Brouskův směšný i dojemný, společensky nemotorný outsider přesně a do hloubky postihuje deziluzi z amerického snu, jehož podoba, prostředky a aktéři se mu hnusí. Je to pravdivá, herecky naplněná a prožitá postava, která jinak poměrně nudné inscenaci dodává smysl a hlubší rozměr.