RECENZE: Cesta únavně dlouhým dnem

Buraj pracuje s o’neillovským psychologickým realismem, a to od hyperrealistické filmové scénografie až k pokusu o evokaci psychologického herectví. Zároveň realismus narušuje drobnými zásahy, jakým je použití mikroportů.

Ty sice dovolí hercům i šeptat, ale bohužel i stírají jevištní autentičnost jejich hlasového projevu. Buraj rovněž nechává hlasy občas znít jen jako vnitřní monolog, ale je to prostředek, který působí spíš mechanicky než dramaticky účinně.

Největším problémem inscenace je, že postavám neponechává žádné tajemství. Od prvního vstupu na jeviště herci nasadí zatěžkanou dramatickou dikci signalizující, že jde o rodinnou tragédii, zatímco O’Neillova hra s tragikou šetří a pod povrchem běžné denní rutiny ji divákům odkrývá jen velmi zvolna.

V Dlouhé se hraje dusná tragédie od začátku až do konce, čímž se inscenace stává monotónní a psychologicky složité charaktery se nijak nerozvíjejí, jen opakují donekonečna to, co už o nich víme.

Platí to zejména o Jamesi Tyronovi Jana Vondráčka a Jamiem Matyáše Řezníčka, kde herci nedostávají šanci, aby divákům postupně odhalovali svou hlubokou vnitřní spřízněnost otce a syna. Zde vedle sebe existují jen ve vzájemné neměnné antipatii.

Lépe je na tom Barbara Lukešová, která v roli Mary Tyronové v dobře propracovaných hereckých i pohybových kreacích rozvíjí její opětovné upadání do drogové závislosti. Nicméně její vztahy k ostatním postavám nejsou naplněny do té míry, jakou hra nabízí.

Samuel Toman v roli nejmladšího syna Edmunda dlouho setrvává u polohy mladíka zasaženého možností předčasné smrti, aniž o postavě prozradí něco víc.

Jeho chvíle přichází až ve druhé části v dialogu obou bratrů, který patří k nejsilnějším momentům inscenace.

Výkladu hry nijak zvlášť neprospělo ani připsané intermezzo psychoterapeutického sezení rodiny Tyronových. Nepřináší nic nového, působí násilně a inscenaci jen zbytečně prodlužuje.

Z jemného přediva O’Neillovy hry zůstalo v Dlouhé vskutku dlouhé a extatické melodrama umocňované navíc i zvnějšku hudbou, světelnými předěly a opakovaně pouštěným dramatickým zvukem hučícího moře.

Je to škoda, a to jak pro herce, kteří nemají šanci dokonale naplnit potenciál svých složitých postav, tak pro diváky, kterým inscenace neodpovídá na otázku, proč toto vzrušující drama hrát právě dnes. A o čem.