RECENZE: Brněnský Dalibor pod palbou samopalů

Že byl k ikonickému českému dílu přizván mezinárodní inscenační tým, je pro směřování brněnské opery typické. I to, že jeho pohled na Dalibora je hodně vzdálený romantické představě o rytíři teskně hrajícím na housle ve věži nazvané po něm Daliborka.

Britský režisér David Pountney inscenoval již více než desítku českých oper včetně Dalibora.

Tentokrát svou koncepci založil na nejednoznačném pohledu na titulní postavu. Daliborův příběh se odehrává v blíže nespecifikované totalitní zemi, která vře revoluční vzpourou.

Pro rebely z ulice je Dalibor idolem bojovníka za svobodu, pro vládní establishment nebezpečným teroristou.

Soud, před nímž má obhájit své přepadení hradu Ploskovice a vraždu purkrabího, je zinscenovaným procesem s předem uplacenými soudci a Miladou proměňující svou obžalobu v okázalé divadlo.

Jitka tu není venkovskou dívkou, ale teroristkou, hbitě zacházející se samopalem. Těch je v inscenaci opravdu hodně, a to na obou stranách občanského konfliktu. Král Vladislav se marně snaží udržet v zemi pořádek a zjevně už z toho ztrácí nervy.

Nebezpečné živly nechává bez výčitek likvidovat, ať už je to vzbouřenec Vítek, anebo žalářník Beneš, jehož po upřímné výpovědi v předsálí pro jistotu hned odprásknou. A král i sbor soudců si prostě zacpou uši.

Pountneyho čtení Dalibora je legitimní, ale občas až příliš popisné a ocitající se na hranici nechtěné komiky. Třeba ve chvíli, kdy Milada balí do batůžku pro Dalibora kladivo, pilku a šroubovák, s jejichž pomocí se má dostat na svobodu, anebo když si Vladislav po procesu s Daliborem pilátovským gestem okázale umyje ruce. A neustálé pobíhání vzbouřenců ohánějících se samopaly budilo už na premiéře smích.

Hudební ředitel Velšské národní opery a autor hudebního nastudování Tomáš Hanus pohlédl na Smetanovu partituru nezatížen tradicí. Neváhal otevřít i některé škrty, především ve shodě s režijní koncepcí vrátil část původního Smetanova závěru opery.

Jeho cítění Dalibora je dramatičtější, než bývalo zvykem, včetně živějších temp a výrazných kontrastů dramaticky vyostřených a lyrických míst.

Orchestr Janáčkovy opery pod jeho vedením zněl ale nádherně, stejně jako vynikající brněnský operní sbor, který zvládal své party často ve velmi vypjatých tempech s precizní dynamikou a sezpívaností, a to i při četných pohybově náročných akcích.

Premiérové obsazení hlavních rolí vsadilo na zahraniční hvězdy. Ne ve všech případech to však přineslo očekávaný zisk.

Jednoznačnou hvězdou večera byl slovenský tenorista Peter Berger, v Brně častý host. Jeho Dalibor je nejen krásně zazpívaný, ale i přesvědčivě zahraný v poloze vzpurného hrdiny i lyrického básníka a milovníka.

Polský barytonista Tomasz Konieczny vládne nádherným hlasem, ale jeho výkon v králi Vladislavovi měl k dokonalosti daleko, počínaje ne vždy zvládnutou češtinou přes absenci smetanovské kantilény až po nepřirozené frázování textu, který se rozpadal na jednotlivá slova.

Se srozumitelností šroubované češtiny libreta zápolila i maďarská sopranistka Csilla Borossová. Její Milada má působivá místa, ale také ostré výšky a ne vždy příjemnou barvu a témbr hlasu.

Krásný výkon předvedla Jana Šrejma Kačírková v roli Jitky i Daniel Kfelíř coby Budivoj. A ocenění zaslouží i trojice hudebníků interpretujících sólové party houslí, violoncella a harfy přímo na scéně v režisérově snaze o jevištní akcentaci tématu hudby, jež má v Daliborovi velký význam.

Brněnský Dalibor již na premiéře vzbudil rozporuplné ohlasy a bude tomu tak jistě i nadále. Nic to však nemění na záslužné snaze vedení brněnské opery přinášet stále nové pohledy na zdánlivě známá a prozkoumaná klasická díla.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Janáčkovo divadlo