RECENZE: Bílá Voda jako rozvleklá freska

Kateřina Tučková získala popularitu románem Žítkovské bohyně, jehož se okamžitě také chopila divadla a uvedla ho v řadě inscenací. V Bílé Vodě otevřela autorka téma represe komunistického režimu vůči řádovým sestrám a obecně vůči církvi. Na ploše sedmisetstránkového románu, který je výsledkem deseti let usilovného studia materiálů, vytvořila svědectví skrze konkrétní osudy a příběhy řeholnic odvlečených a internovaných v padesátých letech do pohraniční vesnice Bílá Voda.

Každé široce koncipované dílo se dramatizaci vzpírá a nikdy se ho nepodaří převést v úplnosti. Je nutné zvolit téma, jež převod na scénu sleduje. Z Vajdičkovy inscenace vystupuje jako nejvýraznější téma vztah církve a státu, kromě postav řeholnic rozšiřuje prostor pro zástupce světské moci.

Zaprodanost církve komunistickému režimu tu symbolizuje kněz a ministr Plojhar (Saša Rašilov), proti němu je postavena čistá bytost bělovodského pátera Staubera (Vladimír Javorský), třetí postavou dokládající vztah moci a víry je biskup Havraj (Martin Dejdar). A jsou tu i další režimní figurky: ministerský úředník Hrůza (Ondřej Malý), milicionář Lagner (Šimon Krupa) a tajemník Maličký (Pavel Neškudla).

Z řádových sester dramatizace vyzdvihla energickou obhajovatelku pravdy Evaristu (Jana Pidrmanová) a její přítelkyni Tobii (Veronika Lazorčáková), větší prostor dostala i Bohdanka (Berenika Anna Mikeschová) a zejména bachařka Saulová a poté sestra Paulita (Kateřina Winterová).

Problém dramatizace i inscenace spočívá v tom, že chce odvyprávět co nejvíce a výsledkem je nezáživně se vlekoucí jevištní freska o všem a o ničem. Podobným problémem strádal i nedávno uvedený Mefisto Klause Manna.

Inscenace plyne v pomalém tempu, které násobí i monotónně se snášející barevné listí a svým způsobem i hudba Michala Novinského, byť právě ta vnáší do povrchního uchopení románu mysticismus a emoce.

Na rozdíl od románu klouže dramatizace po povrchu a tím se dopouští nutných zjednodušení, z nichž pak vycházejí černobílé figurky. Není to vinou herců, kteří v široce rozkročené jevištní fresce nemají prostor pro hlubší charakteristiku postav. Pro první část více než tříhodinové inscenace navíc platí, že divák neznalý románu se v postavách orientuje jen stěží. Větší pozornost než živí lidé na sebe strhávají dobové automobily popojíždějící neustále efektně a celkem zbytečně po jevišti.

V předpremiérových anoncích i v programu inscenace se objevilo zajímavé téma smyslu víry v dnešní společnosti. K tomu ale inscenace přispěla jen velmi málo. Bílá Voda je nepříliš vzrušivé melodrama s pokusem o happy end.