RECENZE: Muzikálový Beetlejuice jako zábavná hororová show

Excentrického ducha Beetlejuice pojí s Lydií, jež ztratila matku, především jejich osamělost. Muzikál sleduje jejich příběhy srozumitelně i pro ty, kteří neznají film, nicméně ke konci se už děj vleče, než doklopýtá ke sladkobolnému happy endu, překvapivě bez hlavní hvězdy.

A to je škoda, protože karlínská inscenace stojí a padá s představitelem Beetlejuice Janem Sklenářem, který mu dodává neskutečnou taneční, hereckou i pěveckou energii. Jako zkušený činoherec vytváří přes vnější odpudivost postavy sympatického outsidera a vyvržence toužícího po láskyplném pohlazení.

Jeho Beetlejuice je škodolibě ďábelský i dojemný. Sklenář si s postavou pohrává, dokáže z ní i bleskově vystoupit a bezprostředně komunikovat s diváky. Sklízí jejich zasloužený aplaus a scény bez něj ztrácejí na přitažlivosti.

To ale neznamená, že i představitelé ostatních rolí nepřinášejí na scénu výborné výkony. Platí to především o Ines Ben Ahmed v roli citlivé Lydie, herecky i pěvecky přesvědčí Marek Lambora a Eva Burešová jako duchové Adam a Barbara, v řadě menších rolí se groteskní zkratkou blýskne Richard Genzer, komediální Delii si užívá Dasha, s níž ladí Petr Vaněk coby Lydiin otec Charles. Skvělá je temperamentní company, která občas vyděsí i diváky v hledišti.

Na úspěchu inscenace má značný podíl akční scénografie, světelné a zvukové efekty i kvalitní hudební nastudování ne zrovna snadné hudby.

Beetlejuice je dobře vystavěná show se vším všudy. Takové režisér Gabriel Barre dobře umí. A její česká verze zní dobře v překladu zkušeného Ondřeje Brzobohatého, který má zásluhu i na jevištní účinnosti inscenace.

Za zlepšení by stála srozumitelnost zpívaného textu u většiny účinkujících, vyladění zvukové hladiny i dynamičtější temporytmus zejména druhé poloviny.