Principál Michal Kocourek: S kolegy z dotovaných divadel se nescházím

Moc si vážíme toho, kam až jsme na té cestě došli. Je to velká radost a současně ještě větší závazek, který pociťuji jak vůči divákům, tak i směrem dovnitř vůči všem svým kolegům. A letošní půlkulaté jubileum je dosavadním vrcholem té cesty.

Máme za sebou devětašedesát nádherných inscenací, které navštívily na čtyři miliony diváků. Musím zaklepat, že jsme měli a snad pořád máme štěstí na atraktivní témata, skvělé herce, režiséry i na další tvůrce. Divadlo je jako puzzle, jednotlivé dílky do sebe musejí přesně zapadat.

Jedna z nejpodstatnějších věcí a to nejcennější, co každý z nás ve své profesi má, je jeho pověst. Proto bych si přál, ‎aby se Divadlo Kalich stále těšilo tak dobré pověsti, jakou dneska má.

Divadlo je náročné a krásné zároveň právě v tom, že na tohle žádný zaručený klíč nebo recept není. Kdyby něco takového existovalo, bylo by dost snadnou disciplínou. Jenže ono je to mnohem složitější a vlastně dobrodružnější.

V uměleckém světě totiž včerejší úspěch nic neznamená. Ani desítky vyprodukovaných úspěšných premiér vám nezaručí, že ta další bude také tak úspěšná.

Můžete mít pocit, že držíte v rukou všechny trumfy, a přesto se nová inscenace třeba nepotká s momentální diváckou chutí, nebo naopak z nenápadného, ne zas tak ambiciózního textu se může stát velký divácký hit.

Zkušenosti s provozováním divadla samozřejmě nejsou nedůležité, ale totální jistotu vám nepřinášejí. Já vedle nich dám hodně na svůj cit a instinkt, něco uvnitř mě mi nakonec vždycky napoví, co by mohlo fungovat, a co za to velké riziko naopak nestojí. To není kalkul, spíš intuice. A podstatný je také neustálý dialog mezi všemi složkami divadla, od těch uměleckých až po provozní nebo obchodní.

I to je příklad stálé komunikace, o které jsem hovořil. Není to jen o tom položit před herce text hry a domluvit se na honoráři. Od začátků dbáme na to, aby se u nás herci cítili dobře, což se nám daří i díky mým kolegům, kteří jim tu vytvářejí zázemí a zajišťují pro ně servis.

Jsem přesvědčený, že divák pozná, zda na jevišti stojí lidé, kteří na něm jsou společně rádi, je jim spolu fajn a těší se na sebe. Taková energie se pak přenese do hlediště. Což se mimochodem netýká jen herců, ale také všech v zákulisí – techniků, zvukařů, osvětlovačů…

Neboť jeden bez druhého to nedá. Nemůžeme si dovolit ty nejvyšší honoráře, protože nejsme dotovaným divadlem, ale nabízíme něco jiného. U nás vládne až rodinná atmosféra. A také se nám, věřím, daří nacházet pro naše herce zajímavé herecké příležitosti, na jaké třeba i dlouho čekali. Je mi velkou ctí, že se v našem divadle potkávají tak velké a výjimečně talentované osobnosti a nechávají tu kus svého talentu i svoji energii.

Nescházím se s nimi. To je jejich pláč, ne můj.

Úplně odmala jistě ne, ale třeba už na konzervatoři mě to intuitivně táhlo od herectví spíš na tu druhou stranu. Vlastně jsem tam ani jít nechtěl, nechal jsem se k tomu víceméně přesvědčit.

V té době už jsem po těch všech odehraných letech cítil, že herectví pro mě nebude do budoucna to pravé, přestávalo mě bavit a chtěl jsem si to vyzkoušet právě z opačné strany. Vybudovat si něco svého a vytvářet to podle sebe. Takže už na škole jsem částečně uvažoval, že bych si založil vlastní divadlo.

První bylo Barevné divadlo, které propojovalo různé žánry, po revoluci jsem pak spoluzaložil koncertní agenturu Interkoncerts, s níž jsme vyprodukovali přes dvě stě koncertů světových hvězd u nás, od Tiny Turner třeba po Deep Purple. A následovala jednotlivá divadla.

Jasně, problémů a průšvihů byla spousta, ale po každém jsem se zvedl a šel dál. Dneska už umím určité možné potíže předvídat dopředu a vyřešit je dřív, než by mě začaly ohrožovat. Léta podnikání mě naučila být ostražitým, samostatným a soběstačným.

Ano, Divadlo Kalich, Komorní divadlo Kalich, Divadlo Palace a Hvězdné léto pod žižkovskou věží. Zatím nepočítám s tím, že bych tento výčet ještě rozšiřoval, ale samozřejmě netuším, co mi osud ještě může přivést do cesty. Každá z těch scén si zaslouží opečovávat a posouvat krůček po krůčku dál a dál. A to je každodenní práce pro celé týmy lidí.

Nabídka, kterou jsem třicet let od svého posledního natáčení opravdu nečekal. Přišel s ní za mnou režisér Biser Arichtev a já na ni po nějaké době rozmýšlení kývl pod podmínkou, že kdyby můj herecký výkon nebyl dobrý, na rovinu mi to hned zpočátku řekne a já se vytratím. Natočil jsem všechno, co jsem měl, tak snad byly mé obavy tenkrát zbytečné, a nakonec to pro mě byl skvělý zážitek v moc příjemném týmu.

Upřímně řečeno si to momentálně neumím představit, ale na druhou stranu: Nikdy neříkej nikdy. Čas od času mi stejnou otázku jako vy položí někdo z mých hereckých kolegů a i jim odpovídám, že k tomu třeba jednou dojde.

Mám to v sobě, neříkám že ne, vždyť jen se svým Barevným divadlem jsem odehrál deset tisíc představení po celém světě. Komediant ve mně za těch padesát let stále je a občas se potřebuje projevit. Možná proto jsem začal malovat a dělat sochy.

Mám mlýn za Prahou, kde se léta starám o kus lesa, motorovou pilou kácím stromy, sekám dřevo. Člověk si u toho vyčistí hlavu. A jednoho krásného dne jsem se probudil a řekl jsem si, proč vlastně s tou pilou nezkusím něco vyřezat? Přihlásil jsem se tedy na řezbářský kurz. Strávil jsem tam čtyři dny, poznal opravdu báječné lidi a naučil se spoustu nového. Pak jsem začal vyřezávat abstraktní sochy. Rád propojuji dřevo, kov a kámen dohromady.

Je to pro mě další z úniků. Uříznu kládu, začnu řezat, ale většinou vyřežu něco úplně jiného, než jsem na začátku chtěl.

Většinou na nich jsou zachyceny moje pocity. Zatím je mám jenom pro sebe, rodinu a pro přátele, i když jeden už chce koupit jedna galerie a druhý se líbí Ondřeji Soukupovi, který o něj projevil zájem.

Nicméně potěšila a zároveň vyznamenala mě jedna zahraniční kurátorka, která obchoduje s uměním po celém světě. Můj kamarád jí ukázal pár mých obrazů. A ona se vyjádřila pro mě hodně pozitivně, že je maloval velmi šikovný amatér.