Národní divadlo otevírá téma privatizace i života Petra Kellnera. Ani to nedozkoušíte, zní z úst kritiků

Představení začíná i končí odchodem Petra Kellnera, který v roce 2021 tragicky zemřel při pádu vrtulníku na Aljašce. Do zřícené helikoptéry ho přitom v něčem přivedl astronomický úspěch prožitý v devadesátých letech. Jeho život ale končí v absolutním tichu a izolaci, ve které se tak dlouho snažil skrývat před zraky veřejnosti.

„Jak to, že po desetiletích nevyžádané mediální pozornosti, po salvě dotazů, ‚jak vůbec bylo možné získat takové bohatství a jak se s ním žije‘, ho ve chvíli smrti nikdo neslyší…,“ uvádějí autoři ke své nové hře.

Režiséři a scenáristé Petr Erbes a Boris Jedinák se původně chtěli věnovat širšímu období transformace české ekonomiky v době kuponové privatizace. Během rešerší ale prý přišli na to, že většina nejzajímavějších osudů a linek se schází v osobě podnikatele Petra Kellnera. V jeho byznysu, podnikání a aktivitách.

Díky tomu se rozhodli postavit příběh hlavně na jeho historii. „My se s Petrem Erbesem dlouhodobě věnujeme dokumentárnímu divadlu, které často plyne z rešerší, jež vycházejí z toho, že se bavíme s lidmi, kteří fenomén, jejž zdivadelňujeme, sami zažili,“ prozradil Boris Jedinák.

A právě tento způsob zvolili v Privatizaci. „V tomto případě jsme zkontaktovali lidi, kteří měli nějakým způsobem zkušenost s Petrem Kellnerem. Ať už s těmi, kteří se účastnili jeho byznysu, nebo na ně jeho byznys nějakým způsobem dopadal. Z rozhovorů vznikalo toto představení,“ vysvětlil Jedinák.

Ač konkrétní rozhovory nakonec v inscenaci nezaznívají, její dramaturgyně Ilona Smejkalová shrnuje, že jí přecházely schůzky s co nejvíce lidmi: „Hodně lidí nás odmítlo. Dost lidí se s námi sejít nechtělo, hodně z nich pak odmítlo být nahráváno a část lidí také váhala, nakonec si to rozmyslela. O to víc si vážíme těch, kteří promluvili a nabídli nám nějaké svědectví. Pozitivní i negativní. Takové, které jsme v našich scénických výpovědích mohli použít.“

Zajímavé také je, že pod Privatizací je podepsán tvůrčí tým lidí, kteří se v devadesátých letech buďto narodili, nebo byli příliš mladí na to, aby téma kuponové privatizace zvládli jakkoli aktivně vnímat.

Právě proto podle tvůrců nenabízí hra pouze jeden jediný pohled. „Dlouho jsme přemýšleli, jak téma pojmout. A díky všem těm rozhovorům se nám podařilo výsledek pojmout celkem plasticky,“ dodala Smejkalová.

Autoři se prý od začátku potýkali s mediální bariérou, kterou si podnikatel vytvořil. Po celý život si velice pečlivě střežil soukromí. „Zjistili jsme, že ke spoustě informací, které nás zajímají, jako byly například spojitost jeho podnikání a české zahraniční politiky nebo samotný průběh kuponové privatizace, je velmi těžké proniknout,“ svěřil se Novinkám Boris Jedinák.

„Nakonec je ústředním tématem právě ona mediální bariéra a to, z jaké pozice se my můžeme k tomuto člověku vztahovat,“ dodal autor.

Inscenace má tak za cíl vytvořit nekonzistentní pohled na osobu Petra Kellnera složený ze svědectví. Je to ale prý i portrét lidí, kteří se podnikatele snaží portrétovat. „V důsledku tvoří také portrét společnosti a rozdělení moci, které v současnosti můžeme pozorovat,“ doplnil Petr Erbes.

„Není to ale jen o tom. Je to i zamyšlením se nad tím, kdo jsme my, jako diváci, jaká by mohla být naše alternativní realita, kdybychom se ocitli v situaci, ve které Kellner byl,“ pokračoval Jedinák.

Na místě je zcela jistě otázka, zda představení nevyvolá reakce z blízkého okolí podnikatele. „Nám už od příprav inscenace mnoho lidí nezávisle na sobě říkalo, že to téma je nebezpečné. A že to z nějakých důvodů nedozkoušíme. Strach, že je zde nějaký mocenský hráč, který stojí skrytý a my nevíme, co si myslí, tato naše pozice, musím upřímně říct, je znepokojivá,“ řekl Novinkám Petr Erbes.

„Během zkoušení jsme řešili i etickou stránku věci. Jakým způsobem mluvit o člověku, který před několika lety zemřel. Otázka není jen o tom, jak ho zobrazit, ale zda vůbec. Petr Kellner byl soukromou osobou, nebyl veřejně činný. My jsme si dovolili ten provokativní krok, že ho tak vlastně bereme,“ zamýšlel se Boris Jedinák.

V hlavních rolích inscenace se představují Igor Orozovič, Mark Kristián Hochman, Šimon Krupa a Robert Mikluš, a to v postavách těch, kteří s Kellnerem měli „co do činění“.

„Moje postava - mimo jiné také Jarda miliarda - se zabývá především tím, jaké by to bylo chodit s Kellnerovou dcerou,“ nastínil Robert Mikluš. Samotného podnikatele pak ztvárňuje David Prachař.

„Text vznikal během zkoušení. Kluci přinesli nějaké materiály, tak jsme si je četli a zkoušeli, co téma unese. Snažili jsme se téma privatizace skloubit do kontextu. Co to bylo za dobu, co to znamenalo a co to znamená pro dnešek,“ vysvětlil.

Herec je jen o pět let starší, než byl podnikatel. „Mně bylo v 90. letech nějakých 35 let. On byl úplně mladý kluk. Pro tyhle mladé kluky byla tahle doba úplný ráj. Dlouho se nedanilo, bylo to takové divoké, ale v dobrém slova smyslu. Dnes už je vše moc usazené,“ konstatoval Prachař.

Roli Renáty Kellnerové hraje Pavla Beretová. Během celého představení nepromluví. „Důvod jejího mlčení je tajemstvím inscenace. Nechceme to úplně prozrazovat, protože je to i nějaká metafora. Zároveň tím ale znázorňujeme mediální bariéru, kdy my, i když jsme se o to snažili, tak jsme se nemohli dobrat jakéhokoliv kontaktu nebo rozhovoru,“ dodal Boris Jedinák.

„My jsme do toho šli s tím, aby to vzbudilo rozruch v určitých kruzích. Na druhou stranu, kdo jiný než Národní divadlo by měl otevírat kontroverzní témata. Nemyslím si však, že by inscenace někomu ubližovala. Myslím si, že je velmi vyvážená,“ dodala na závěr dramaturgyně Ilona Smejkalová.

Premiéru si Privatizace odbyla koncem ledna, v programu Nové scény Národního divadla se pak objevuje během února hned čtyřikrát.