Miloň Čepelka o Divadle Járy Cimrmana: Byli jsme mladí, hraví a blázniví

Jak jste se o tom, že budete vyznamenán, dozvěděl?

Nejprve mi volala prezidentská kancelář. Protože však svůj mobil obhospodařuji úsporně, ozval jsem se až za nějaký čas a dovolal jsem se do Ameriky, kde zrovna pan Pernický, který měl předávání vyznamenání organizačně na starost, dlel s panem prezidentem. Řekl mi, o co jde, a že dostanu dopis s oficiálním pozváním.

Byl jsem v rozpacích, protože jako na potvoru jsem měl ve stejný den, tedy 28. října, zasazovat na svou paměť strom v rodné obci Pohoří. Nejdřív jsem namítl, že sázení mám smluvené už od léta, ale potom jsem uznal, že Hrad je přednější. Pohoří jsem o den odložil.

Co vás s přijetím té zprávy napadlo?

Bylo to překvapivé, nic takového jsem nečekal. Potom jsem si nutně položil otázku, jestli si vyznamenání zasloužím. A později, po 28. říjnu, se na mě snesla smršť žádostí o rozhovor. I když s tou medailí jsem se určitě nestal lepším. A doufám, že ani horším.

Co na ni řekli kolegové v Divadle Járy Cimrmana?

Blahopřáli mi, co jiného. Přece mi za to nebudou nadávat. V divadle jsem třetí člen, který státní vyznamenání dostal. Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak ho přijali už od prezidenta Václava Havla.

V roce 1961 jste nastoupil do Československého rozhlasu jako redaktor. Jak jste se k té práci dostal?

Spolupracoval jsem s redakcí literárního měsíčníku Plamen. Tam mi řekli, že z rozhlasu odešel Karel Šiktanc, jehož jsem znal jako mladého básníka, a tak jsem si řekl, že když to tam zvládal on, proč bych to nezkusil také. Nastoupil jsem do armádní redakce. Sám sobě jsem se divil, k vojně mě nic netáhlo, ale já jsem moc chtěl utéct z kantořiny. Učil jsem totiž na druhém stupni základní školy a necítil jsem se spokojen. Chtěl jsem být blíž literatuře.

Dostal jsem se do příjemné malé party. Byli tam šéf, voják z povolání, paní sekretářka a Jirka Šebánek, který byl o šest let starší a z něhož se vyklubal výborný kolega a přítel, který mě zaučoval do řemesla.

Asi po dvou letech jsem se dozvěděl, že v redakci máme ještě jedno volné místo. Napsal jsem Zdeňkovi Svěrákovi, kamarádu a spolužákovi z vysoké školy, aby k nám šel, že budeme zase spolu. Nejdřív nechtěl, ale pak si dal říct. Myslím, že toho nikdy nelitoval.

Tím se dotvořilo podhoubí pro vznik Divadla Járy Cimrmana.

Přesně tak. Jednou přišel Jirka Šebánek ze své obvyklé nedělní procházky po Malé Straně. Zavítal při ní na Baráčnickou rychtu a zjistil, že tam je nejenom hospoda, ale i divadelní sál, v němž baráčníci hrají divadlo. Na to konto pronesl: Když mohou oni, proč ne my. Pojďte, založíme divadlo!

Na naše otázky, kdo v tom divadle bude hrát a kdo bude psát hry, řekl, že my. A my lehkomyslně kývli, protože jsme byli mladí, hraví a blázniví.

Jak přišel na svět Jára Cimrman?

Nejprve jako náš současník, autor nafukovacích soch ve stanu. Teprve během práce na repertoáru, když jsme to začali brát vážně a rozhlasová režisérka a ochotná zakladatelka malých divadel Helena Philippová po nás chtěla výsledky, shodli jsme se, že ústředním zájmem a postavou bude Cimrman, poloviční Rakušan a poloviční Čech.

Tehdy jsme o něm ještě mnoho nevěděli, proto první čtyři hry byly, stručně řečeno, každý pes jiná ves.

Jaké hry to byly?

Svěrákův Akt, absurdní kousek Ládi Smoljaka Vyšetřování ztráty třídní knihy, Domácí zabíjačka Jirky Šebánka a můj horor, se kterým mě ale ostatní vyhodili, protože do repertoáru, který měl být k smíchu, se pochopitelně nehodil.

Jak se jmenoval?

Nevím, název jsem vytěsnil z hlavy. Když u kolegů nezaznamenal úspěch, měl jsem asi trochu vztek a trochu mi to bylo líto. Potom jsem se s tím smířil a řekl si, že už se na něj nikdy nepodívám. Leží kdesi doma v krabici a už ani nečeká, že bude objeven. Aspoň jsem si tenkrát uvědomil, že se nemám plést do něčeho, co neumím. I když…, ale to je jiné téma.

Kdy jste se činností v Divadle Járy Cimrmana začal živit?

Spíš jsem se jen tak přiživoval. Zpočátku jsme všichni brali čtyřicet korun za představení. Pravda, byly to v roce 1967 jiné a milé peníze, ale hráli jsme jen dvakrát týdně, a to, co jsme dostali, jsme hned v divadle utopili ve víně.

Potom přišel vstup sovětských vojsk a my jsme z rozhlasu odešli, abychom předešli úřednímu vyhazovu. Šli jsme na takzvanou volnou nohu, a to už nám byla každá koruna dobrá.

Přesto jsme se i v dalších letech divadlem jen přiživovali. Živit jsme se jím začali až později, hlavně po listopadu 1989, kdy jsme se v tomto smyslu zprofesionalizovali. „V tomto smyslu“ říkám proto, že nejsme studovaní herci. My jen taky hrajeme.

Byl jste nicméně obsazen i do filmu, hned do toho prvního, jehož scénář napsali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Byl jste při natáčení nervózní?

Velice. Tenkrát jsem nevěděl ani to, nikdo mi to neřekl, že se nesmím dívat do kamery. Když jsem ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje běhal po schodech coby tlumočník z japonštiny, párkrát jsem mrknul někam, kam jsem neměl, a dostal jsem vynadáno, byl jsem tím rozladěn a rozhodl jsem se, že mě filmování sakra asi nebaví, že není pro mě. To mi až na výjimky zůstalo.

Chtěl jste někdy Divadlo Járy Cimrmana opustit?

V zásadě ne. Nebo jsem tu myšlenku vždycky zapudil. Nedávno se někde přetřásalo, že když přišly mobilní telefony, režisér Smoljak mínil, že ho každý z nás musí mít povinně. To mě rozčílilo, a tak jsem ve vzteku řekl, že to se radši vykašlu na divadlo. Ale brzy jsme oba vychladli, a já ten mobil opravdu dlouho neměl.

Teď už ho užíváte běžně?

Mám ho, ale snažím se, aby mi nevelel, a používám ho, jen když sám potřebuju a chci.

Kterou z patnácti cimrmanovských her máte nejraději a kterou nikoli?

Nemusím Afriku. Nemusím ani Dobytí severního pólu, protože kostýmy v něm jsou opravdu tak teplé jako k pólu. A manipulace s lyžemi na jevištních prknech taky není příjemná.

Rád mám naopak třeba Akt, možná už proto, že byl první, Hospodu Na mýtince, v níž jsem dostal podruhé velkou roli, a nejraději mám asi Záskok, protože ho považuju za naši nejlépe napsanou hru, ve které drží seminární část s vlastní hrou pěkně pohromadě. A je vůbec nejveselejší!

Utvořil jste si za léta působení v divadle představu, jak Jára Cimrman vypadal?

Ve filmu se do něho vtělil Zdeněk Svěrák, ale že bych Járu viděl jako Zdeňka, to říct nemůžu. Já si ho ani nepředstavuju, leda jako potrhlého profesora nebo vynálezce, nevím.

Ani nevím, měl-li by být nápadný, aby přitahoval pozornost, nebo naopak. Spíš naopak. Rozhodně ne žádná karikatura!

Hosty vašich her jsou dnes profesionální herci Ondřej Vetchý, Miroslav Táborský, Vojta Kotek a další. Jak se vedle nich cítíte?

Ten další je náš syn Josef Čepelka z Klicperova divadla v Hradci Králové a s ním se cítím skvěle. S Mirkem Táborským taky, nedávají nám znát, že umějí víc a že jsou na to studovaní.

Jsem si jist, že by to tak bylo i s Ondrou Vetchým a s Vojtou Kotkem, jenže s těmi se na jevišti nepotkávám. S Vojtou ve Vraždě v salonním coupé výjimečně jednou, a bylo to prima. My se vůbec všichni navzájem respektujeme a vyhovujeme si, amatéři i ostřílení profíci.

Ve formátu mp3 nyní vychází patnáct cimrmanovských her. Existuje alespoň malá šance, že ještě někdy vznikne šestnáctá?

Ne. Zdeněk Svěrák dodržuje dohodu v Ladislavem Smoljakem, že České nebe je Cimrmanův jevištní kšaft, tedy hra poslední. Další psát nechce a myslím, že dělá dobře.

Víte přece, jak to v Čechách chodí. I kdyby vzniklo něco stejně dobrého, určitě by se ozvaly hlasy, které by tvrdily, že už to není ono. I tak jsme vlastně rarita, když pořád hrajeme všech patnáct her, celý dosavadní repertoár.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Divadlo Járy Cimrmana - Všech 15 her a texty, na které se nedostalo