Marek Adamczyk a Patrik Děrgel o Miloši Formanovi: Obdivujeme jeho schopnost jít za snem

Co vás přimělo přijmout nabídku na titulní roli v inscenaci Forman?

Děrgel: Rozhodně kolegové. Je pro mě důležité, s kým budu trávit čas zkoušek i představení. A tenhle tým mě přesvědčil. Mám také rád Kampu. Sedm let jsem tam žil a také jsem tam viděl některá představení, která považuju za kvalitní letní produkci.

Adamczyk: Také je mi divadelní produkce z Kampy sympatická. Když jsem viděl Martu, říkal jsem si, že by bylo fajn si tady v něčem zahrát. A také si myslím, že na Kampě vzniká příjemná atmosféra jak během zkoušení, tak i při představeních.

Pro vaši generaci je Forman spíš legenda. Kdy jste se s ním a jeho dílem poprvé setkali?

Adamczyk: Neřekl bych, že je pro nás legenda ve smyslu něčeho vzdáleného. Jeho filmy pro mě nestárnou a promlouvají k divákům pořád aktuálně. Když jsem si je pouštěl, rychle jsem pochopil, co je na Formanovi zvláštního, zajímavého a jedinečného.

Rád jsem se k nim v myšlenkách vracel a bral je do úvahy při uvažování o své vlastní cestě v uměleckém světě.

Děrgel: Nevzpomínám si, který film jsem viděl poprvé, ale pamatuju si, že ještě jako student Ostravské konzervatoře jsem byl v Národním divadle na jeho režii Dobře placené procházky.

Tam jsem poprvé ucítil intenzivní závan Formana. Shodou okolností to byla má první návštěva Národního divadla a někde vysoko na galerii jsem byl úplně dojatý a tekly mi slzy.

Marku, řekl jste, že jste pochopil, co je na Formanovi jedinečného. V čem to tedy je?

Adamczyk: Co se týče jeho filmů, je to něco, co by mělo být v každém uměleckém díle, a sice schopnost pojmenovat věci zjevné z úplně jiného, nového úhlu pohledu, který ostatní vůbec nenapadne.

Formanova pozorovací schopnost a cit pro drama i zajímavost všedního života jsou pro mě zásadní.

A co se týče jeho osobnosti, příběh kluka z Čáslavi, který udělal kariéru v Hollywoodu, je samozřejmě ohromující. Ale pro mě je daleko důležitější, že při tom všem zůstal pořád tím klukem z Čáslavi, zachoval si vlastní integritu.

Jeho obyčejnost je odzbrojující. Když čtu Formanovy rozhovory z doby před odchodem do Ameriky, a pak po jeho oscarových filmech, je to pořád tentýž člověk. To dokazuje sílu jeho osobnosti. Pramení to už v jeho dětství, kdy se musel prosadit sám.

Je pro vás výzvou hrát konkrétní osobnost, kterou většina publika zná?

Adamczyk: Myslím si, že zas tolik lidí u nás toho o Formanovi moc neví, na rozdíl třeba od Jana Wericha, o kterém se na Kampě také hraje. Víc jsou známé jeho filmy než osobní život. Já jsem předtím neměl zdaleka ponětí o všech peripetiích, kterými v životě prošel.

Bude váš Forman bližší skutečnosti, nebo divadelní stylizaci?

Děrgel: Na to v téhle fázi zkoušení není možné seriózně odpovědět. Ale sám Forman říkal, že každá předloha je pro něho jen inspiračním zdrojem a že přehnaná úcta k autorovi nevede ke vzniku ničeho nového.

To máte podobně, jako když vám někdo řekne, že má raději klasického Shakespeara. Co si pod tím mám představit? Divadlo hrané jen muži, nebo nějakým konkrétním hereckým stylem? A tohle Forman věděl a měl v tom jasno.

Jaké zjištění ze setkání s Milošem Formanem si odnesete jako vklad do svého života?

Děrgel: Forman musel dospět ve velmi mladém věku. Měl kufr v ruce a musel se postarat sám o sebe. To vám toho z idyly dětství zase tolik nezbude. Já jsem opačný případ, jsem dítě, které má problém dospět v pětatřiceti. Takže si ze setkání s Formanem odnáším hlavně obraz a vzor chlapa.

Adamczyk: Setkání s člověkem, který hodně rychle pochopil, že se s ním život nebude mazat, je samozřejmě zásadní. Ale mně Forman přinesl ještě jiné poznání. Často mám pocit, že se u nás hodně řeší otázka, jestli člověk má tvořit to, co chce on, anebo jestli má podléhat nějakému systému či očekávání. Komu se povede pracovat tak, aby obojí dokázal skloubit?

Pro mě právě tohle Forman dokázal. I tím, že byl ochotný se napojit na svět kolem sebe, vyprávět příběhy pro lidi, a ne se uzavřít do svého vzduchoprázdna. A přitom se nikdy takzvaně nezaprodal. A taky pokládám za důležité to, že netočil za každou cenu, on věděl, že člověk nemusí vytvářet díla proto, aby tvořil, ale jen ta, o kterých je přesvědčen, že je prostě musí natočit.

Který Formanův film máte nejraději?

Adamczyk: Hoří, má panenko bylo mé první setkání s Formanem a tenhle film pro mě zůstal nejoblíbenějším. Zasáhl mě tak, jako bych objevil nějaký poklad. A když jsem později chtěl někomu ze svých blízkých nebo kamarádů říct něco o nás, tak jsem jim pouštěl tenhle film.

Děrgel: Pro mě je to Přelet nad kukaččím hnízdem. A to pro větu: Aspoň jsem to zkusil. Stala se během studia na DAMU mým životním heslem.