Jsem vděčný, že jsem mohl najít rodinnou historii, nejen v Togu, říká tanečník Jiří Bartovanec

Ve svých pětadvaceti letech se dozvěděl o rodinné historii. Nebylo to pro něj lehké, protože jeho předci byli před stovkou let jako otroci přivezeni do Německa, kde byli předváděni v klecích. Jel se podívat do Toga a v Německu našel příbuzné. Kruh se, jak říká, uzavřel.

Jde o představení Sashy Waltzové, které mělo premiéru v březnu 2021. Archa+ ho chtěla propojit s českou scénou taneční, ale i hudební. Jako tanečník souboru Sasha Waltz&Guests znám choreografii do detailů, a tak jsem ho pro pražskou scénu nastudoval.

Waltzová ji vytvořila ke skladbě In C amerického skladatele Terryho Rileyho. Její koncept spočívá v tom, že Riley napsal třiapadesát hudebních variací frází, které mají svá pravidla. Musíte jít chronologicky od první po padesátou třetí.

Ale on tomu dal určitou svobodu v tom, že hudebníci mají možnost zvolit si, jak dlouho bude kterou frázi hrát. To znamená, že skladba může být zahrána během patnácti minut, může trvat hodinu, ale i šest hodin.

Sasha vzala tento koncept a udělala pohybově něco identického. Vytvořili jsme třiapadesát tanečních variací, z nichž každá má svá pravidla. Jsou základem představení a zároveň nabízejí svobodu improvizace. Je to velmi volně fungující živý organismus.

Za čtyři roky jsme odehráli sedmdesát pět repríz. Filozofií představení je, že není o individualitě jednoho každého z nás, ale je to kolektivní spolupráce individualit. Podle Sashy je to demokratické představení. Každý demokracii vnímá jinak. Velmi často se stává, že si člověk pod tím pojmem pomalu představuje anarchii, ve smyslu já si můžu dělat, co chci. Ale demokracie potřebuje pravidla.

S živou kapelou je to hrozně vzrušující. A je to neuvěřitelné v tom, že obě dvě uskupení se na jevišti pozorují, naslouchají si a vy dopředu nevíte, jak přesně dlouho to bude trvat. Samozřejmě, že víte plus minus, že to bude hodinka, ale o kolik minut se přetáhne, už ne.

Jmenují se Mezi patry klid. Jsem moc rád za odvahu vedení Archa+, že otvírá dveře mladým lidem. Mám rád odvážné lidi a výzvy. Takže oceňuji, že došlo ke spolupráci s uskupením dvou mladých, velmi talentovaných hudebníků.

Snažím se vidět věci pozitivně. Samozřejmě že záleží i na mně, jak ty věci uvidím a s kým se setkám. S lidmi se vždycky snažím hledat příjemný kontakt. A ti, se kterými se setkávám, jsou milí, otevření, velmi kreativní a nadšení.

Ale táhneme si sebou neustále neskutečně těžkou kouli a já si vždycky říkám proč? Jak je možné, že se jí nedokážeme zbavit? V čem tkví problém toho, že se i v těch mladších generacích neustále objevuje dědictví nějakého genu, nějaké DNA předešlých let? Jsem překvapen, že je to i u mých vrstevníků, a ptám se, snažím se to pochopit a analyzovat.

No, věděli strašně málo. Moje maminka například věděla, že někdo je v Německu, ale nic konkrétního.

Ale já se s ní setkávám i dnes.

Setkávám se se šikanou a s bossingem a mobbingem. I ve svých dvaačtyřiceti letech. Úspěch se totiž neodpouští.

Musím říct, že ano. Není to samozřejmě jednoduché. Ale, když odpovím, ano, žije se mi v Berlíně lépe, tak k tomu musím přidat, že mám svoji bublinu, ve které se pohybuji, a ta je umělecká. Převážně žiju v Berlíně, který je vlastně i Němci označován za kosmopolitní město.

Kdybych žil ve Stuttgartu nebo na nějakém menším městě někde jinde, tak by to bylo jiné. Nejsem naivní, ale říkám, že my lidi si vytvoříme v určitém věku nějakou stálou bublinu, ve které se nám dobře žije. Takže naše energie pak proudí těmi proudy a směry, kterými chceme.

V sedmi letech, s nástupem do první třídy, jsem začal chodit do kroužků. Ve dvanácti, třinácti letech se tanec stal mým obrovským tématem. Vysnil jsem si kariéru tanečníka v zahraničí. Přispělo k tomu i to, že jsem už tehdy věděl, že nechci jít na vojnu.

Mamince jsem vždycky říkal, že budu tanečníkem v zahraničí, ale nebudu se moc vracet domů, protože bych asi šel do vězení. Budeš muset jezdit za mnou, vysvětloval jsem jí. A až by s nějakým novým prezidentem přišla amnestie, tak bych toho mohl využít a vracel bych se za tebou.

Maminka na mě nevěřícně koukala a říkala mi: Padni na zem, lítáš moc vysoko. Ale ono to tak nakonec vlastně bylo.

V první řadě osobní svobodu. Stal se pro mě lékem. To je asi to nejzásadnější, co bych k tomu řekl, protože je pravda, že mé dětství a osobní život nebyly úplně nejjednodušší. A skrze pohyb a tanec jsem se naučil oprostit se od emocí a pocitů, které mě dusily a ničily.

Jsem přesvědčený, že by tanec měl být pro mladé lidi, i netanečníky, na školách. Protože to je určitý způsob, jak v dospívání, především když se tělo začne rapidně a silně měnit, poznat svůj vnitřní prostor.

Pořád přemýšlíme o tom, jak vypadáme, ale naše nitro také potřebuje být pochopeno. Kdo jsem, jak se cítím, jak to funguje uvnitř? Přes energii, kterou v sobě tancem rozproudí, rozproudí i svůj vnitřní prostor.

Bylo náročné to všechno pojmout a vstřebat. Vzal jsem si na sebe ohromný úkol. Je zajímavé sledovat, když se k tomu vracím v rozhovorech, že je to pro mě stále velmi citlivé. Cítím, že se začnou valit emoce, že se mi začne třást hlas.

Ale jsem vděčný, že jsem dostal možnost najít rodinnou historii. Nejenom pro sebe, ale dát to své mamince. Já to zjistil v pětadvaceti, maminka až v pětačtyřiceti. Ta představa, že žijete a nevíte, kdo jste…

Byl to obrovský úkol, kterého jsem nikdy nelitoval. Ale je pravda, že mě přivedl na určitou osobnostní hranici.

Ano, a s druhým dokumentem jsem se vrátil do Toga. Je o tom, že letíme do Afriky, do Toga, a to bylo něco, co nedokážete domyslet, když to plánujete. Říkali jsme si, jedeme do Afriky, budeme chodit po plážích, bude tam teplo, africký tanec, workshopy.

Pak jsme přistáli v Lomé, otevřely se dveře letadla a já jsem měl najednou pocit, jako bych sebou přivezl všechny své předky. Protože nikdo z nich se tam nevrátil. Nemohli, nechtěli, nešlo to. Moje jedenaosmdesátiletá teta, sestra mého dědy, žije v Mannheimu a dodnes nemá pas, nemá národnost.

No a také byla pro mě návštěva Toga jakýmsi uzavřením kruhu.