Hynek Čermák o své roli v komedii Koza aneb Kdo je Sylvie: Komunisti z nás vymlátili víru v Boha

Koza aneb Kdo je Sylvie? není ani tak hrou o sexuální zvláštnosti jako spíš o hranicích, které je společnost ještě schopná tolerovat. Je v tom její aktuálnost?

Rozhodně. Aktuálnost tématu byla jedním z důvodů, proč jsem nabídku na účinkování v této hře přijal. Podle mě je o hranicích morálky, ale i tolerance. A to je téma, které tuto společnost v současné době hodně ovládá. Albee ji navíc napsal jako tragikomedii, což je formát, který by divákům mohl otevřít srdce a mysl. Kdyby odcházeli z představení třeba jen s jedinou znepokojující otázkou v hlavě, pokládal bych to za skvělý výsledek.

Bertold Brecht chtěl divadlem změnit svět. To je ambiciózní úkol, ale měnit myšlení lidí by divadlo dokázat mohlo.

To si také myslím. Je dobré dát divákům, v našem případě na necelé dvě hodiny, možnost podívat se na svět jinýma očima, než jaké běžně používají. A právě skrze smích k tomu vede cesta. Ta hra je od Edwarda Albeeho tak dobře napsaná, že pokud se lidi smát nebudou, je to naše vina, nikoli autora.

Je ale hodně těžké tuto hru správně přečíst, nazkoušet a vyladit tak, aby našla u diváků pochopení a nesklouzla jen k pouhé zábavě, což by byla velká škoda. Že se to podaří, nikdy předem nemůžete zaručit.

Jak máte nastavené hranice ve vztazích vy sám? Kde končí vaše tolerance?

Myslím, že moje tolerance je dost široká. Dokážu pochopit, že se člověk narodil jako homosexuál, dokážu pochopit, že si někdo změní pohlaví, dokážu pochopit i to, že někdo někoho nenávidí. Moje hranice tolerance končí tam, když někdo začne někomu ubližovat, omezovat a týrat ho. V tu chvíli už ho nechápu a jsem ochoten proti němu bojovat.

Tato společnost má v sobě stále hodně agresivity a nutnosti se proti někomu vymezovat. Čím je to způsobeno?

Možná je to strach. Strach z toho, že když nám zmizí naše v uvozovkách české tradice, které pořád hájíme, tak se nebudeme mít o co opřít.

Ale za to si můžeme sami. Komunisti z nás vymlátili víru v Boha. Dokud člověk věřil, tak aspoň bylo čeho se držet. Moje generace narozená na začátku 70. let vyrůstala v tom, že nejlepší přítel je Sovětský svaz. Takže dneska jsme ztracení, bloudíme po amerických letištích a snažíme se domluvit ruštinou na tom, kdy poletí příští letadlo domů do Čech.

Čeho se vlastně bojíme?

Naše nejistota pramení ze strachu z neznámého. A vždycky je jednodušší to neznámé odmítnout, než se ho snažit poznat a pochopit. To totiž mnohdy vyžaduje i statečnost. Anebo minimálně ztrátu pohodlí. A kdo je ochoten tohle riskovat? Nechceme si připustit, že žijeme ve velmi pohodlném světě, zvláště pak v Praze.

Nedávno jsem se vrátil z třítýdenního pobytu ve Rwandě. Jen málokdo u nás si dovede představit, co je to skutečná chudoba a co je to žít na hraně existence. Samozřejmě za to může i naše omezenost, ve které jsme vyrostli. Nemohli jsme cestovat, získat širší rozhled, takže já se kolikrát na lidi, kteří nejsou ochotni nikoho tolerovat, ani nezlobím, protože oni nemají možnost srovnání se světem.

Je třeba lidi vychovávat? A může v tom svou roli sehrát i divadlo, které nemusí jen bavit?

Myslím si, že divadlo vždycky aspoň trochu vychovávat má. A to i tehdy, když baví. V případě Albeeho Kozy mluvíme o dvaadvacet let staré hře. V případě Shakespeara to jsou stovky let. Fakt, že jeho hry jsou pořád aktuální, je jen důkazem toho, že lidstvo se ve smyčkách pořád vrací ke svým chybám.

Albeeho hra zasahuje do vztahů mezi partnery Martinem a Stevie. Dokážete Martinovo jednání pochopit?

U Martina šlo o náraz velké lásky, se kterou nemohl nic dělat. O to absurdnější ta hra je. Její tragédie spočívá v tom, že Martinovi nakonec dojde, co Stevie udělal. A dojde mu i to, co udělal svému synovi. Že to celé vlastně nedomyslel.

A zase se vracíme k tomu, že kdyby věřil v Boha, tak se to možná nikdy nestalo. Martin je jasnou figurkou konzumní společnosti, která si splnila svůj americký sen a cítí se být absolutní špičkou. Ale zapomíná na to, že v životě jsou i důležitější věci. A jsme zase u morálky a u Boha. Když nevíme, jak dál, můžeme se ho zeptat. Tedy pokud v něho nebo v něco věříme.

Nedávno mi zemřela maminka a já jsem si uvědomil, jak strašně křehký je život, jak je smrt intimní záležitost, která vás přiměje k tomu, že člověk začne bilancovat, uvažovat, jak se choval, co tu po sobě zanechá, jaká energie po něm zůstane. Blahoslavení chudí duchem, kteří o tom tak moc nepřemýšlejí. A jsme zpět v Albeeho hře, kde Stevie Martinovi říká: Jak já bych chtěla, abys byl hlupák! Protože ti, co přemýšlejí, to mají vždycky těžší.

Dospěli jsme k poměrně vážným stránkám lidského života, přestože se bavíme o komedii.

A to o komedii nesmírně vtipně napsané! Když jsem ji poprvé četl, tak jsem se nahlas smál. A to už jsem otrlý chlapík, kterého zas hned tak něco nerozesměje. Ale tahle hra je opravdu cosi mimořádného. Albee ji napsal na konci své tvorby, jako by chtěl říct: Já už na všechno kašlu a ukážu vám, jak to ve skutečnosti v životě chodí. A je jen na nás, jak moc jsme schopní a ochotní jeho odkaz přijmout.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Bez zábradlí