Herečky Petra Nesvačilová a Iva Pazderková: Hrát komedii je největší dřina

Co vás na hře při prvním čtení zaujalo?

Nesvačilová: Pro mě byl zásadní její černý humor. Mám moc ráda filmy režiséra Quentina Tarantina, který dokáže měnit sled událostí i hýbat s karmou. A právě humor Marie Jonesové mi přišel dost podobný. Byla jsem z textu už při čtení nadšená, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak těžké bude ho uhrát.

Pazderková: Lásku k černému humoru a Tarantinovi máme s Petrou společnou. Stejně jako to, že obě v komedii potřebujeme cítit jistý přesah. Hrát komedii je největší dřina, ale když je tam obecně lidský přesah, je to mnohem zajímavější. A co mě na té hře moc baví, je způsob vystavění zápletky, která dokáže diváky překvapovat až do konce.

Nesvačilová: Ačkoli inscenaci hrajeme už od dubna, pořád mě dokáže překvapit souvislostmi, které v ní objevuju.

Pazderková: Postavy Francis a Loretty nejsou černobílé. A přes absurditu jejich jednání nutí člověka přiznat si, že by v jejich situaci možná nejednal jinak.

Máte s podobnými absurdními situacemi osobní zkušenost? A poznaly jste i nějaké pečovatelky?

Nesvačilová: Můj děda měl Alzheimerovu chorobu, a než jsme to v rodině zjistili, zažili jsme mnoho tragicko-humorných situací. Například jsme si určitý čas mysleli, že ohluchl, a babička se začala učit znakovou řeč, než jsme zjistili, že mu jen do ucha zapadla část uchošťouru. Prostě tragikomedie se nachází v každém bytí.

Pazderková: Právě. Když v Tarantinových filmech jede někdo někoho zabít, tak cestou začne řešit třeba recept na muffin. Je to sice hrozně neadekvátní, ale zároveň lidsky pochopitelné. Mám podobné zkušenosti i ze své rodiny. A přesně takové situace napsala Marie Jonesová ve Vzhůru ke hvězdám.

Nesvačilová: A co se týče těch pečovatelek, řadu z nich jsem poznala právě v období, kdy se staraly o generaci mých prarodičů. Byly to ženy praktické a zemité.

Pazderková: Mrzí mě, že dnes se okolnosti spojené se závěrem života a smrtí stávají čím dál víc odtažité a anonymní, ztratili jsme kontakt s životní realitou. I o tom tahle hra je.

Na jevišti se potkáváte poprvé. Jak se vám spolu hraje?

Nesvačilová: Je nám spolu na jevišti dobře. Potřebuju mít k práci pohodu, jakákoli řevnivost by mě ničila. Ale to tady nehrozí. Myslím, že naše partnerství funguje skvěle.

Pazderková: Mám radši partnerství než spolupráci. Musí tam být vzájemná chemie. Miluju chvíle, kdy zapomenu, že jsem na jevišti s hereckou kolegyní, a propadnu se na chvíli do reality.

Je to něco jako herecký mikrospánek. A musím říct, že jsme po celou dobu zkoušení obdivovaly režiséra Pavla Ondrucha, protože ukočírovat taková dvě atomová torpéda, jako jsme my dvě, a snažit se jim dát řád, musí být šílené.

Dozvěděly jste se při pronikání k duším svých postav o sobě něco, co jste si dosud neuvědomily?

Nesvačilová: Obě nás zasáhlo téma, že člověk v životní situaci, kdy mu nebylo dopřáno moc darů ať už hmotných, nebo intelektuálních, jedná úplně jinak, než by si byl pomyslel.

Pazderková: Myslím si o sobě, že jsem empatická bytost, ale stejně jsem si v téhle hře sáhla ještě na hranici svého osobního pokrytectví nebo nadřazenosti.

Nesvačilová: U mě to byl fakt, že se mi často nechce opouštět osobní bublinu, ve které mi je dobře. Ale má druhá profese režisérky, a to především dokumentárních filmů, mě často mimo bublinu vyhazuje.

A někdy do sociálních sfér, kde je svět hodně temný a mně v něm není dobře. Ale pokud v něm chvíli vydržím, zvyknu si a začnu nacházet nové věci. A to i krásné.

Pazderková: Všichni žijeme ve svých bublinách a je těžké přiblížit se dvěma ženským, jaké hrajeme v téhle inscenaci, s minimem životních prostředků i nejnižším možným vzděláním, pochopit jejich jednání a neodsoudit je.

Ony jsou vedené pocitem neskutečné naděje, vědomím, že je potkala šance, která se už nemusí opakovat, a zároveň pocitem strachu, že přijdou o práci anebo se ocitnou v nějaké daleko horší životní situaci.

To jsou velmi závažné věci, přesto Marie Jonesová napsala komedii.

Nesvačilová: Ale humor je pro komunikaci důležitý. Lidé se instinktivně vyhýbají vážným tématům.

Pazderková: Má celoživotní zkušenost říká, že skrze humor se dají pokládat i velmi nepříjemné a konfrontační otázky. A po covidu a dvou letech války na Ukrajině se vnímání divadla přesunulo od zrcadlení k zapomenutí a relaxaci.

Hra měla svou premiéru na komorním jevišti pražského Ungeltu na Starém Městě, teď ji hrajete na Letní scéně. Vyžaduje to rozdílný přístup?

Nesvačilová: Neřekla bych, zásadní rozdíl nevnímám. Oba prostory inscenaci sluší.

Pazderková: Na Letní scéně je to možná o něco živelnější než v Ungeltu, kde máme diváky na dosah ruky a musíme tomu přizpůsobit herecké prostředky.

I složení diváků Letní scény je trochu jiné než v Ungeltu, jsou třeba daleko odvážnější v reakcích. Mám ráda i zájezdová představení, právě pro novou zkušenost s prostorem i odlišnými reakcemi publika. Nutí nás to být stále ve střehu a neupadnout do rutiny.

Na českou premiéru hry přijela autorka Marie Jonesová. Jaká byla její reakce?

Nesvačilová: Marie Jonesová navštívila obě premiéry a její reakce byly naprosto nadšené a dávala nám svou radost najevo. Bylo to velmi příjemné. Naše představení nazvala hereckým koncertem, a to já na žádný hudební nástroj hrát neumím.