Herci Barbora Hrzánová a Antonín Holub: Nejlíp se hraje s tím, koho máme rádi

Jaké je stát na scéně se synem, navíc v jeho debutu na českém jevišti?

Hrzánová: Hrát s Radkem a Tondou je za odměnu. Vždycky jim říkám: Jdeme si popovídat. Divadlo není o ničem jiném, než že si lidi na jevišti veřejně povídají. A kouzlo divadla spočívá v tom, když si ti na jevišti a ti v hledišti porozumí.

Tondu si režisérka Lída Engelová sama vybrala, my jí ho nenabízeli. Věděla jsem, že projde její režisérskou torturou, což není žádná legrace, protože Lída před vlastní prací herce zbaví sebevědomí. Ale Tonda to vydržel a bylo mu to k užitku.

Ještě nikdy jsem neměla takovou trému jako před touhle premiérou. Byla to tréma za Tondu. Už proto, že debutovat v konverzační komedii není legrace. Je to jeden z nejtěžších žánrů.

Tondo, jde pokládat rodiče prostě za kolegy?

Holub: Tak to určitě nejde, protože to prostě jsou rodiče. Ale mám obecně rád dobré vztahy s kolegy na jevišti a vždycky se mi nejlépe hraje s lidmi, kteří jsou dobří a které mám rád. A to rodiče jsou, vážím si jich jako umělců i jako lidí. Takže je to krásné.

Vyrostl jste v herecké rodině. Uvažoval jste někdy o jiném povolání než o herectví, chtěl jste být třeba popelářem nebo hasičem?

Holub: Jako úplně malý jsem samozřejmě prošel i těmito sny. A jednou, když mě maminka viděla s kladívkem v ruce, zahořela touhou, aby ze mě byl truhlář.

Proč právě truhlář?

Hrzánová: Mám moc ráda dřevo a líbí se mi, když někdo dobře umí řemeslo. Já jsem manuálně nešikovná, ale miluju nářadí, všechna ta dláta a pilky. Tak jsem si představovala, jak má Tonda dílnu, ve které to voní dřevem a v níž má vyrovnané nářadí.

Pak jsem bohužel zjistila, že on tu manuální nezručnost podědil po mně, a došlo mi, že truhlářem nejspíš nebude. Tak jsme mu nechali volnost, ať je, čím chce. Hlavně když bude šťastný.

A bylo z toho herectví…

Holub: Zkusil jsem studovat i něco jiného, ale brzy jsem pochopil, že to dělat nechci. A protože jsem odmalička vyrůstal v divadle, tak rozhodování bylo poměrně snadné.

Nicméně na DAMU vás nevzali a vy jste odešel studoval do Paříže. Bylo to tvrdé?

Holub: Ani ne, měl jsem obrovskou podporu rodičů. Jsem za to vděčný, i kvůli životní zkušenosti, kdy člověk odjede a vyzkouší si žít někde, kde ho nikdo nezná a musí být sám za sebe.

Ve škole, která je zaměřená na muzikálové herectví, jsem měl možnost prakticky poznat činohru, Shakespeara, verš, konverzačku, muzikál, masky, sborový i sólový zpěv, klasický i jazzový tanec, pantomimu a spoustu dalších věcí, a to ve velmi intenzivní míře.

Vaše současná kariéra se dělí mezi francouzská a česká jeviště. Co ve Francii hrajete?

Holub: Účinkoval jsem v muzikálu Fame, pořád hraju v muzikálu Hedwig and Angry Inch, čeká mě zkoušení Šumaře na střeše a muzikálu o francouzské revoluci. Ale zkusil jsem si i pouliční divadlo v inscenaci čerpající z různých Shakespearových her Les Histoires de l’Oncle Will, tedy Příběhy strýčka Willa.

Hrát na ulici je dobrá škola, musíte vzít do hry vše, co se kde šustne, a zaujmout diváky od malých dětí až po nejstarší. Hráli jsme na parkovišti, v šapitó, na louce i v lese. Zpívají ptáci a občas vám na jeviště vstoupí kočka.

Kolik představení za měsíc odehrajete?

Holub: To je různé, někdy tři, ale také padesát. To když jsme hráli na festivalu v Avignonu. Přejezdy mezi Francií a Českem jsou trochu složité, vyžaduje to pořádek v diáři.

Svůj čas dělíte mezi divadlo a hudbu. Nechtěl jste se věnovat jen muzice?

Holub: Vždycky jsem to chtěl propojit. Muziku jsem měl rád, ale necítil jsem se být na takové úrovni, abych ji studoval na konzervatoři nebo HAMU. Hodně herců se dnes ale věnuje současně hudbě i divadlu, kromě mámy třeba Richard Krajčo nebo Vojtěch Dyk. Muzikálová škola v Paříži to ideálně propojila. Jsem tam poměrně dost obsazovaný i proto, že jsem muzikant.

Jako velmi mladý jste přičichl ke slávě a popularitě. V jedenácti jste s kamarády založil punkovou kapelu Sirotčinec, od třinácti jste hrál s Condurangem ve vyprodaných divadlech a přijímal obdiv fanynek. Co to s vámi tehdy udělalo?

Holub: Zvládali jsme to i s kamarádem Matyášem, který hrál na bicí, docela v pohodě. A to díky mámě, která nám nastavila mantinely v tom, jak s popularitou zacházet. Večer jsme podepisovali cédéčka a užívali si to, ale druhý den jsme šli do školy jako všichni ostatní.

Takže to sice byla zábava a velká radost, ale vykoupená tím, že budeme dodržovat běžné povinnosti. Rodiče naštěstí nikdy nebazírovali na tom, abychom nosili ze školy samé jedničky, ale svůj standard jsme si plnit museli.

Báro, nebála jste se, že to Tonda nezvládne?

Hrzánová: Vůbec ne, naprosto jsem mu důvěřovala a důvěřuju pořád. Jelikož už od čtyř let chodil do divadla na zkoušky, znal i odvrácenou stranu jeviště, to, že herecká sláva je vyvážena krutou dřinou. Takže měl na divadlo i kapelu dost realistický pohled. A byla tu oboustranná důvěra.

Holub: My zase věděli, že ta důvěra je podmíněná naší zodpovědností.

Jaké divadlo máte rádi jako diváci?

Holub: Já chodím úplně na všechno, na alternativní i komerčnější divadlo. Strašně rád se nechám překvapovat a věřím, že to, co od představení očekávám, také dostanu. Vlastně je mi jedno, jestli je to komedie nebo vážnější téma. Vždycky hercům fandím a jsem tam intenzivně s nimi.

Hrzánová: Divadlo je právě o tom, aby ti na jevišti i v hledišti spolu byli na stejné vlně a došlo ke vzájemnému propojení.

Holub: Když se to stane, je to fakt nádhera. Nedávno jsme hráli komedii Dobře rozehraná partie v Teplicích pro osm set lidí. Stalo se, že ve chvíli, kdy jsem za scénou a komentuju přes zákaz uklizený pokoj slovy panebože, panebože, jedna divačka z balkonu na celé divadlo nahlas zvolala: Tak co se stalo? Je paráda, když s vámi publikum takhle funguje.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Kalich