Glosa: Už zase existují seznamy nepohodlných umělců

Ti lidé se ani neznali. Přesto mi hned v úvodu spontánně vyprávěli o tom, jak jejich vláda – s odkazem na silný mandát voličů – cíleně likviduje oponenty. Obvykle začíná u těch, kteří jsou vidět, slyšet, což pracovníci v oblasti kultury splňují.

K zařazení na seznam nepohodlných, jak se zpovídaní shodli, stačí „jen“ veřejně říci, že není správné likvidovat agentury podporující rozvoj kinematografie, vyhazovat ředitele nejrůznějších institucí z jejich funkcí za odlišné politické názory, než má vládnoucí strana, případně zpochybnit tvrzení ministra, že knihy čtou pouze bohatí lidé, tak se mohou zdražit…

Ano, tato pasáž je o Slovensku. Maďaři k tomu hned dodávají, že podobný vývoj mají za sebou, že tohle je u nich „normální“ řadu let, že každý dobře ví, že je lepší mít práci a mlčet. Smířili se prý už s tím, že jsou témata, o nichž se zkrátka nepíšou knihy, netočí se o nich filmy, dokumenty. Každý přece ví, že existují jasné, ač nepsané, vytyčené hranice.

Za jejich překročení přichází trest. „Ze dne na den vám přestanou chodit pracovní nabídky,“ shrnují ti, s nimiž jsem mluvila. Slováci k tomu ještě dodají, že likvidace kulturní opozice jde u nich o dost rychleji než v Maďarsku.

Také jsem mluvila s Izraelci. Ti by vám k tomu doplnili, že u nich to asi takto tvrdé není, ovšem z pohledu živobytí je lepší pracovat pro mezinárodní produkce. Izraelské kulturní instituce totiž otevřeně podporují určitá témata, k nimž ta o lidských právech, o menšinách nepatří mezi favority.

Tyto popsané rozhovory končívaly mými otázkami: Chcete to zveřejnit? Neublížím vám tím? Odpovědi zpovídaných se lišily. Nejradikálnější byly ty slovenské. Zněly: My už nemáme co ztratit, chceme s tou nespravedlností bojovat. Držím jim palce, aby je síla vzdorovat neopustila.

Historie nám opakovaně ukazuje, že tyto vyostřené ideologicko-kulturní války svědčí o tom, že ve společnosti „cosi“ demokraticky nefunguje.