Glosa: Sbohem, Depresivní děti. Sbohem, Masopuste

Čermák šel jak v inscenacích klasických her, tak v adaptacích literárních děl či ve svých původních textech na hranu zdejších představ o tom, co a jak se na divadle může dít.

Realizoval to skrze jemu oddaný herecký kolektiv, jemuž šéfoval pevnou rukou. Depresivní děti byly synonymem tuzemského pokoušení divadelních tabu. Například úplná nahota se v jejich inscenacích vyskytovala v množství větším než malém. Queer tematika byla u Čermáka na denním pořádku.

Čermák poslední roky stále častěji spolupracuje s profesionálními scénami. Až došlo k tomu, že od příštího roku bude šéfovat činohře Jihočeského divadla a své Děti rozpustil, i když některé inscenace (Kdo zabil mého otce, O polednách) ještě dojíždějí.

Minulou neděli pak vešlo do věčnosti i pražské Divadlo Masopust. Stalo se tak v Divadle Na zábradlí, v jehož podkrovním komorním sále, zvaném Eliadova knihovna, působil (zprvu kočující) Masopust nejsoustavněji.

Rozloučit se s tímto divadelním spolkem, zrodivším se roku 2008, přišla řada hereckých kolegů a kolegyň, kteří si v jeho inscenacích v průběhu let zahráli. Mnozí dnes působí na „velkých“ pražských scénách.

Dramaturgyně Tereza Marečková a umělecký šéf Masopustu, herec Miloslav König, usilovali o repertoár, který dá silně zaznít slovu a jeho významům. Brutálně zjednodušeno: tady se k tělesným touhám rovněž často přistupovalo, avšak duchovněji než u Depresivních dětí.

Masopust skončil kvůli únavě materiálu. Existence byla finančně vratká, od grantu ke grantu. König hraje na plný úvazek v Divadle Na zábradlí, k tomu spolupracuje s jiným divadelním spolkem jménem Jedl, také točí a skládá písně. Marečková letos nastoupila jako dramaturgyně do pražského Divadla v Dlouhé, kde připravuje půdu pro režiséra Ivana Buraje, který se tam ujme uměleckého šéfování příští rok.

Čermák i Marečková jsou ročník 1980, Königovi bylo letos čtyřicet. Soubory, které utvářeli, zanechaly minimálně v pražské polistopadové divadelní historii nepřehlédnutelný vryp. Vydržely v bojových podmínkách dlouho.

Dnes jsou všichni tři jmenovaní ve středním věku. Evidentně mají potřebu profesně pevnější pozice a psaní nových kapitol ve své tvorbě. Teď je to zase na dnešních dvacátnících.