Hlavní obsah

GLOSA: Proč je v zásadě dobře, že jde Jiří Havelka do Dejvic

Hlavní zpráva tohoto týdne z tuzemského divadelního dění: režisér, scenárista, pedagog a příležitostný herec Jiří Havelka nastoupí příští rok na post uměleckého šéfa Dejvického divadla, nejpopulárnější pražské scény z těch, jež jsou podstatnou měrou podporovány z veřejných peněz.

Foto: Milan Malíček, Novinky

Režisér Jiří Havelka

Článek

V zásadě ten krok vítám. Ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že Havelka vystřídá Martina Myšičku, herce, který se v roce 2017, na vrcholu svých tvůrčích sil, ujal oné funkce, poté co v ní krátce působil slovenský režisér Martin Vajdička, avšak z rodinných důvodů rezignoval.

Jsem si téměř jistý, že se Myšička usadil na židli uměleckého šéfa ne přímo z donucení, nicméně bez nadšení – prostě proto, že cítil odpovědnost za osiřelou hereckou „starou partu“, která dejvickou scénu spolu s otcem-zakladatelem režisérem Miroslavem Krobotem takzvaně udělala.

Mám za to, že výrazný kmenový herec divadla nemá být současně jeho uměleckým šéfem. Stane-li se hlavou souboru, potom těžko může na dané scéně pokračovat v herecké dráze tou měrou jako dosud. A pokud by chtěl dané divadlo opravdu výrazně umělecky profilovat, musel by se profesně „přeonačit“ v dramaturgicko-koncepční osobnost, jejíž základní tvůrčí nastavení není herecké.

Martin Myšička: Jsou mocnější síly, než jsme my

Móda a kosmetika

Dejvické divadlo se pod Myšičkovým vedením umělecky sice nepropadlo, ale také se po krobotovské éře, jež skončila v roce 2014, nikam výrazně neposunulo. Kulantně se píše, že hledalo nové možnosti a čelilo výzvám. Dá se to říci i jinak: kvalita jeho inscenací nasazovaných v posledních letech je kolísavá.

Zatím nejnovější titul, Ztratili jsme Stalina, je toho příkladem – přefouknutá záležitost jdoucí velice naproti „obyčejnému“ divákovi. Mimochodem: inscenace Štíři z února, kterou tento měsíc v ryze komerčním Studiu DVA uvedl zmíněný Miroslav Krobot s Marikou Šoposkou, je sofistikovanější podívaná…

Foto: Alena Hrbková

Ztratili jsme Stalina. Zleva Tomáš Jeřábek (Berija), Denis Šafařík (Lékař), Lukáš Příkazký (Malenkov) a Jaroslav Plesl (Chruščov) přede dveřmi Stalinovy pracovny

Martin Myšička nyní říká, že by se zase víc rád věnoval herecké práci. Nedivím se mu. Když jsem jej při pražských premiérách sem tam zahlédl, přišel mi jako poněkud smutný muž.

A zdá se mi, že ještě víc to platí o herci Martinu Fingerovi, který je stejně jako Myšička ročník 1970 a v roce 2020 na sebe vzal břímě uměleckého šéfa Činoherního klubu. I o „jeho“ sezonách platí to, co o těch Myšičkových: novinky v repertoáru jsou kvalitativně rozkolísané. Kdo má umělecky náročně, s vizí tvarovat to, co na jevišti „jeho“ scény bude, sotva na ní současně může stát jako herec.

Martin Finger: Na rodičovství vás nikdo nepřipraví

Film

Jiří Havelka: Český lev? Budu držet palce všem

Film
Související témata:

Výběr článků

Načítám