Článek
Pod inscenací je podepsána zajímavá sestava: hru napsali a režírovali – a také v ní sami dva hrají – Miroslav Krobot a Marika Šoposká. Dramaturgii si vzala na starost zkušená Marta Ljubková, donedávna pracující v Národním divadle s Danielou Špinar, autorem scény a kostýmů je Marek Cpin, mimo jiné stálý spolupracovník Divadla Na zábradlí.
Rád bych Štíry z února viděl a recenzoval je. Požádal jsem tedy skrze Divadelní noviny, s nimiž jsem se domluvil na recenzi, o akreditaci.
Ze Studia DVA odepsali, že pro novináře žádná místa nejsou. Chtěl jsem si tedy vstupenku koupit. Není možná: všechna představení jsou do konce sezony vyprodaná.
Režisérka Daniela Špinar: Jsem na vlastní vlně. Dělám si, co chci
Při marném louskání toho oříšku mi došlo, že vlastně v hlavním městě existují dva paralelní divadelní světy. Jeden tvoří scény dotované z veřejných peněz. Programová skladba těchto divadel je různou měrou „veřejnoprávní“, jejich inscenace jsou v médiích více či méně recenzně reflektovány, z této oblasti se rekrutuje drtivá většina cen určených pro divadelní tvůrce.
Praha je však v rámci republiky specifická tím, že v ní existuje početná plejáda komerčních divadel, která zůstávají stranou kritické pozornosti. Dílem proto, že kritická obec se o tuto produkci nezajímá, dílem proto, že ona divadla o hodnotící „chytráky“ nestojí, mohli by kazit kšeft.
Existují výjimky na obou stranách. Ví se, že „Töpferovo“ Divadlo na Vinohradech kritiky dost nerado. Ale soukromé Divadlo na Jezerce o sobě recenze „nechá“ psát.
Příklad Štírů z února zkrátka ilustruje zvláštní oddělenost těchto dvou světů, ačkoliv mezi nimi sem a tam přechází řada tvůrců – Miroslav Krobot je pouze jedním z mnoha (viz Petr Zelenka, Jaroslav Plesl, Martin Pechlát, Patrik Děrgel, Ondřej Vetchý, Iva Janžurová, Daniela Kolářová a mnozí další).
Otázkou je, zda tyhle paralelní světy tvůrcům vlastně vyhovují, zda kritickou absenci vítají, neboť tahle část jejich profesního „já“ je prostě kšeft – a tečka!
Patrik Hartl: Jsem modelářem příběhů
Jana Krausová: U herců mám ráda, když mají určitý ostych nebo plachost
