Článek
K vrcholným zahraničním zážitkům patřily letos v Plzni především inscenace Hekuba, ne Hekuba Comédie-Française a slovenský Pes na cestě. Očekávaná pětihodinová Extinction německo-francouzské koprodukce nabídla nesourodý slepenec techno koncertu, live kamery a předlouhého monologu, to vše chabě pospojované tématem konce světa.
Velkou inspiraci nepřinesl ani maďarský Ibsenův Solness. A závěrečná inscenace Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji má v Polsku jistě kontroverzní téma eutanazie, ale deklarované formou nedivadelního vyprávění, navíc na hranici etické přijatelnosti.
Již loni se objevily pochybnosti, zda výběr z domácích produkcí nevede spíše setrvačnost návratu režisérských jmen i divadel než vlastní kvalita inscenací. Letos tomu nebylo jinak a z nepříliš vzrušivého průměru vystoupilo především Slovácké divadlo z Uherského Hradiště hudebně i výrazově precizním uchopením Burianova voicebandu Láska, vzdor a smrt a zábavný a energický Ibsenův Peer Gynt ústeckého Činoherního studia.
RECENZE: Rychlokurz národní identity v kostce
Nezklamaly ani loutky, plzeňská Čáslavská – Tokio - 1964, byť s trochu nadneseným patosem ovlivněným nejspíš japonskou účastí na vzniku inscenace, a něžně hravý liberecký Červený balónek pokračující v poeticky laděném divadle pro nejmenší diváky.
Je dobře, že sezona už po dvaatřicáté začala festivalem, který budí otázky a diskuze. Letos jím prolínalo nepříliš povzbudivé téma smrti a umírání i vyrovnávání se s jejich následky. Budiž, jen kdyby se tak dělo v trochu divadelně i myšlenkově inspirativnější podobě.
RECENZE: Hekuba jako pocta herecké profesi
RECENZE: Expresivní drama v okázalém provedení
