Divadelník Luděk Horký: Při práci s dětmi jsem cítil zodpovědnost za to, aby nebyly manipulované

Celý svůj profesní život se pohybujete mezi amatérským a profesionálním divadlem. Jsou to dva oddělené světy?

Určitě ne, divadlo je jen jedno. Už na FFUK jsem se učil, že jediným kritériem, kterým se dá striktně oddělit amatérské divadlo od profesionálního, je ekonomický aspekt, tedy jestli za jeho provozování jsem, nebo nejsem placen. Ale ani to není jednoznačné, protože i amatérští divadelníci za své produkce vybírají peníze.

Jak se s nimi nakládá, je v každém spolku trochu jiné, ale většinou jdou zase na provoz souboru. Amatérům i profesionálům jde přece o totéž: něco skrze inscenaci sdělit divákům. To, jestli jsem amatér, nebo profesionál, si musí každý jedinec i kolektiv určit sám.

Vztahy profesionálů a amatérů tu existovaly vždy. Někdy profesionálové pohlíželi s despektem na amatérské kolegy a ti zase pokládali spolupráci s profesionály za zradu čistoty amatérského divadla. Ale myslím, že ty doby jsou už dávno pryč. Obec amatérského divadla funguje pospolitě a pospolitě přijímá, dokonce vítá a někdy i adoruje profesionální kolegy, pokud se stanou organickou součástí týmu. Ať už jsou to režiséři, dramaturgové, scénografové, muzikanti, nebo herci.

Jak jste přišel k divadlu?

Divadlo jsem toužil hrát už od dětství, ale neměl jsem k tomu předpoklady. Byl jsem mimořádně zakřiknuté dítě stojící v rohu, které se rozpovídalo jen s rodiči a prarodiči. A navíc jsem si nechtěl hrát s loutkami, jenže najít pro takové dítě činoherní soubor bylo dost těžké.

Takže jednoho dne na mě maminka přišla se lstí, že našla turistický kroužek mladých průvodců Prahou a že si tam kromě provádění budeme hrát na strašidla. Byl to takový foglarovsky laděný skautský oddíl, kde se přes zimu studovala historie Prahy a provádělo po Starém Městě a Královské cestě a od jara to byly víkendové a letní puťáky. Tomu jsem propadl a žádné divadlo jsem už nepotřeboval.

V šestnácti jsem přemýšlel, co dál, divadlo mě pořád lákalo, stejně jako práce s vrstevníky, kteří chtěli divadelně něco dělat. Na základce Prahy 1 na náměstí Curieových jsme měli báječnou učitelku výtvarky Ladu Křesadlovou, která s námi podnikala spoustu mimoškolních akcí, a také masopustní divadlo v duchu E. F. Buriana, které jsme hráli na různých místech kolem rodných Cerhovic paní učitelky.

V osmé třídě už jsme měli dramaťák s Veronikou Valíkovou, a ta nás pak přivedla k Radce Tesárkové do holešovického Divadla Radar. První smlouvu jako lektor dramatického souboru jsem tu podepsal v akademickém roce 1993/94, kdy jsem zároveň začal studoval divadelní vědu. A zatím jsem ji obnovil každé září až doposud.

Co vás udrželo při práci s dětmi, ačkoli spolupracujete jako režisér či dramaturg s řadou profesionálů?

Asi to úzce souvisí právě s tím, že jsem zároveň nikdy nedělal jenom s dětmi, ačkoli tvorba pro děti a mládež, ať už na divadle, nebo v televizi, byla vždy nejvýraznější část mé kariéry. Práce s dětmi mě bavila odjakživa, začal jsem už od šestnácti let v modelu táborový praktikant či instruktor, a pokud se mi s dětmi při hrách a další činnosti podařilo navázat vztah, tak to bylo nejčistší a nejpoctivější partnerství, jaké jsem kdy poznal.

Děti jsou nesmírně kreativní. U práce s nimi mě držel i pocit velké zodpovědnosti za to, aby nebyly manipulované.

Už v začátcích v Divadle Radar jsem se setkal se dvěma principy, pedagog-průvodce a pedagog-vůdce. Vždy jsem dával přednost tomu prvnímu, ačkoli jsem co do řemeslných a disciplinárních návyků při tvorbě inscenace měl daleko méně průkazné výsledky než kolegyně, která preferovala typ pedagog-vůdce. Ale zase u mě děti zůstávaly déle a z roku na rok osobnostně rostly pro divadlo, a právě prostřednictvím divadla a myšlení o něm mezi námi vznikal poměrně silný vztah.

Měl jsem od začátku štěstí na dobré dětské skupiny i rodiče, kteří nás zejména v devadesátých letech velmi v našem úsilí podporovali. To vše ve mně prohloubilo vztah k tomuto oboru, který mě po celý život obohacuje.

Dětem se věnujete i na pozici manažera vývoje Centra dramaturgie tvorby pro děti i mládež v České televizi. Co to obnáší?

Musím předeslat, že jsem byl dítě vychované televizními ateliérovými pohádkami, takovým tím ušišlaným papundeklem s řídkými dialogy, ale přesto jsem v sobě vypěstoval silnou lásku k pohádce i dalším televizním žánrům. A jako mladý dospělý jsem už měl ambici dokázat, že to jde dělat líp.

A jde?

V České televizi je to těžší než v divadle, protože televizní tvorba je určena daleko širšímu okruhu diváků a nemá dar přímého kontaktu s nimi. Panuje zásada bezpečného sledování, aby děti mohly vnímat obsah bez rodičů a nebyly frustrovány tím, že něčemu nerozumí. To je přirozeně limitující a je to s námi na různých úrovních a s různou mírou kompetentnosti diskutováno ze strany mnoha institucí, sdružení a občanských hnutí.

V některých zemích, například ve Skandinávii, jsou v tomto směru daleko odvážnější. Takže máme-li svědomitě plnit veřejnou službu, jak je diktována veřejnou domluvou, je to v televizi daleko svázanější než v případě divadelní tvorby pro děti a mládež, která je u nás na světové úrovni.

Přesto v televizi neustále probíhá svědomitá práce na nabídce a vývoji možností, jak děti skrze obrazovku oslovit. A nejen skrze ni, ale i skrze digitální cesty, kde najdou kromě pořadů ČT i řadu her a speciálně vytvářených videí pro platformu Decko.cz. Ale to by bylo povídání na rozhovor o rozvoji a možnostech oslovování dětí a mládeže skrze televizi.